Dámská jízda mezi moravskými vinicemi
Podle názvu kapitoly by si mnozí z vás mohli pomyslet, že tentokrát usedl za klávesnici někdo jiný a že se dozvíte spoustu zajímavostí z holčičí pařby se spoustou vinného moku. Ač to na první pohled může být zvláštní, vypravěč se ani zde nezměnil, i když je stále mužského pohlaví. Ptáte se, jak se muž ocitne na akci původně vyhrazené pro členky opačného pohlaví? Vlastně docela lehce.
Byla jednou jedna svatba a před tím rozlučka se svobodou. Co se na předsvatební akci událo? To ví, až na jednu výjimku, pouze její aktérky. Dívkám se totiž společná akce líbila natolik, že si domluvily každoroční opáčko, kde budou mít čas pouze pro sebe. Budou řešit holčičí věci, popíjet a třeba debatovat nad nesmrtelnosti bytí, že. Samozřejmě nemám ani tušení, jak by akce probíhala, ale hlavně aby si to účastnice zájezdu užily. Pár dnů před prvním výročním „sjezdem“ se však jedna ze čtyř účastnic omluvila a zaplacené místo se rychle napodařilo nahradit.
Pozvánku jsem nakonec překvapivě dostal já. Před přijetím nabídky jsem se raději opravdu ujistil, jestli holky nechtějí být samy a zda opravdu chtějí mezi sebe na prodloužený víkend přijmout tvora s jinak poskládanými reprodukčními orgány. Při náročných dnech v práci i mimo ni by se mi samozřejmě výlet hodil. Hlavně když holky naplánovaly tour de sklípek po moravských vinicích. Procházky mezi krásnými vinicemi, dobré víno a velmi slibné počasí – neberte to! Rada tří rozhodla, z Jiřího se na tři dny měla stát modrovlasá Jiřina.
Vyřídil jsem si volno v práci a v pátek ráno 20. května 2022 jsem vyrazil na kraj Prahy, kde jsme se všichni měli setkat, dokoupit potřebné na víkend a odjet směr Rakvice. Vinařský dům Dominant nás očekával nejdříve ve dvě hodiny odpoledne, takže původní sraz byl na desátou. Dochvilnost se mi, jakožto účastníkovi původně dámské jízdy, moc nevyvedla. Nápad na umytí automobilu od všudypřítomného pylu dostalo ten den více lidí a Globus myčka se protáhla asi o 20 minut. Natankovaní a umytí jsme tedy s přítelkyní dorazili na sraz malinko pozdě. Samozřejmě s dobrým důvodem.
Při skládání nákupu do kufru jsem vyfasoval slušivou modrou paruku a vypadal jako něco mezi zjevením jménem Conchita Wurst a zpěvačkou death metalové kapely Arch Enemy - Alissou White-Gluz. S parukou na hlavě jsme udělali několik fotek, holky načaly malá minivínka, která nakoupily a mohli jsme vyrazit. Problém ale dělaly všudypřítomné modré vlasy. Vzhledem k mé obvyklé délce vlasů maximálně do několika milimetrů jsem s novou hřívou ještě úplně neuměl pracovat. Pro bezpečí všech v autě i mimo něj jsem svou čerstvě nadělenou kštici dočasně odložil. Před očima se mi rozjasnilo, hlava se pomalu dostávala do standardní teploty a mohlo se odstartovat.
Cesta na D1 ubíhala víceméně bez problémů, bez častých čůracích pauz, prostě řidičův ráj. Nad Velkým Meziříčím jsme si dali párek, zmrzku a vyrazili na Brno. Jak tomu však na cestách bývá, nehoda není náhoda a o chvíli na nás začala navigace svítit červeně a začala chrlit objízdné trasy. Čítač minut na dojezd se začal protáčet jak kolo štěstí babči Tutovky a my se nakonec nechali zviklat na jednu z objízdných tras. Co si budeme říkat, výhra to také nebyla a když nás navigace začala hnát zpátky na dálnici, což se mohlo zdát logické z důvodu přeplňování předměstí, neposlechli jsme. Když už jsme tu, tak se nebudeme vracet. Co je v téhle „stau“ jedna minuta k dobru, že. Vtipné bylo, že když jsme se konečně napojili na původní trasu, potkávali jsme nákladní auta, která jsme před nějakou dobou při sjezdu z dálnice opouštěli.
Zbytek cesty po D2 už byl víceméně klidný a přes Hustopeče, na které asi do konce života nezapomenu kvůli prvnímu teambuildingu (to je ale zase jiný příběh), jsme po silnici 425 dojeli do obce Rakvice. Jméno zní na první pohled poněkud pesimisticky, ale spíše než od symbolu posledního odpočinku hledejme podobnost se zvířátky. Erb několikrát přejmenované obce je toho důkazem. S hodinovým zpožděním oproti plánu jsme kolem třetí doskákali po betonových panelech a štěrkové cestičce k vinařskému domu Dominant – ke krásné stavbě mezi vinicemi, která oproti našim předpokladům vznikla na zelené louce a nevychází historicky z žádné budovy.
Na obloze poletovaly mráčky, teplota ve stínu byla úctihodných 27 stupňů a my si začali přenášet věci do našeho apartmánu se dvěma pokoji. U registrace ubytování jsem modrou paruku zapomněl, ale aspoň byla zase lepší identifikace. Při vynášení zavazadel jsem už ale nepochybil. Nutno říci, že pár lidí jsme asi pobavili nebo znechutili. Otázka, na kterou se nám odpovědi asi už nedostane. Pokoje byly útulné, čisté a v jednom se nacházela lednička s televizí. Tento větší pokoj jsme vylosovali s přítelkyní, takže se náš pokoj měl stát středobodem večerních aktivit – myšleno společenských her. Malinko jsem se obával, že s ledničkou v jednom pokoji asi neusnu a budu ji muset odpojit od životodárné energie, ale kupodivu jsem ji nakonec skoro nevnímal.
Po prozkoumání našeho ubytování jsme se vydali na zimní terasu. Krásně provedené dílo se skvělým výhledem a samoobslužnou lednicí. Cokoli byste si přáli vzít, mohli jste, stačilo jen zapsat si položku na svůj přidělený lístek a při závěrečném zúčtování vše zaplatit. Pro pijany kávy mám dobrou zprávu. Pokud si pamatuji dobře, káva byla zdarma. Po krátkém posezení jsme ve čtyři hodiny v neskutečném pařáku vyšli ven na procházku mezi vinice. Paruky jsem byl kvůli teplotám naštěstí zbaven. Během túry zazněly z mobilů skladby jako „Víno“ od kapely Chinaski nebo „Víno je grunt“ od Ewy Farné. Do zápisu uvádím, že slušivou modrou paruku jsem vyměnil za čepici „Spalovač chlastu“ od skupiny Alkehol. I tak jsem zůstal lehce tematický.
Při cestě do Rakvic jsme potkali několik kroužících dravců čekajících na svou kořist, zajímavé zemědělské stroje ve službě i ve výslužbě a také jednu budovu, která nám přišla jako lisovna vína. Pravdu jsme asi neměli, ale něco s vínem podle fresek na fasádě mít společného určitě bude. Cestou na náměstí s kostelem jsme našim tělům krátkodobě zavařili studenou zmrzlinou, která ale byla poctivá a velmi chutná. Při zkoumání tamního kostela jsme objevili i místní lékárnu. Osud tomu asi chtěl, že podnik s názvem „Lékárna Podivín“ se nachází právě v Rakvicích, které, jak jsme si již řekli výše, nemá s posledním odpočinkem nic společného. I tak nám to podivné trochu přišlo. Co se nám naopak velmi líbilo, to byly rekonstrukce starých rodinných domů, které vkusně zapadaly do rázu obce.
Naše kroky však směřovaly dále po hlavní silnici směrem k rybníku Šutrák. Právě pro tuto vodní plochu jsem si ještě v Globusu kupoval plavky, protože svoje jsem nechal doma. Co na tom, že si nikdo z nás na procházku plavky stejně nevzal, ale jednalo se zatím pouze o průzkumnou misi. U vodní plochy bylo několik lidí, pár odvážlivců skočilo i do vody, kde se nacházel kámen obřích rozměrů. Bylo jasné, od čeho se název rybníku odvodil, nebylo ale jasné, co bylo dříve, jestli vodní plocha nebo šutrák v ní. Při přemítání a kochání se přírodou jsme si všimli i postaršího pána, který se s mycím prostředkem šel regulérně doprostřed rybníku namydlit a umýt. Další atrakcí pro nás byl paddleboard na vodní ploše, který si šlo půjčit v nedalekém kiosku. Nasbírali jsme tedy inspiraci na dny další a vyrazili zpět na ubytování.
Vyprahlí a upocení jsme dorazili o šesté do sklepení vinařského domu Dominant, kde se odehrávají večeře a odkud se následně dále pokračuje na prohlídky uskladněných vín. Podzemí vypadalo naprosto úchvatně. Krásné cihelné zdi a oblouky zdobené kameny, prostřené stoly a poctivé masivní židle. Ovšem to jsme ještě netušili, co dostaneme k večeři a kolik to bude chodů. Od polévky, přes moderně provedené lasagne, dezert ve formě palačinky až po závěrečný teplý vinný drink, jsme se olizovali až za ušima. Opravdu velmi povedené menu. Doplním, že jsme si nemohli vybírat, protože jsme měli ubytování zakoupené formou voucheru. Nicméně, pro nás se to ukázalo spíše jako výhoda. Nikdo z nás by si asi lasagne ten večer neobjednal a přišli bychom o zajímavé barvy a chutě s pokrmem spojené.
Po skvělém jídle jsme se postupně po dvojicích odebírali do svých komnat pro očistné rituály a nahození večerních rób při příležitosti prohlídky tamních sklepení. Nálada v táboře byla veselá a všichni jsme se těšili na ochutnávku. Podzemím nás provázel sympatický mladík, který v Dominantu navíc kromě sommeliéra vykonává funkci vedoucího restaurace. Hodinová prohlídka s výkladem a dobrým vínem uběhla jako voda a my se opět šplhali po schodech nahoru do prostor jídelny. Večer jsme zakončili v prostoru rozlehlé zahrady, do které jsme si sebou vzali několik lahví vína a během rozjímaní o všem možném jsme plánovali den následující.
V půl deváté ráno jsem se probudil s modrou parukou na hlavě. Ne, nebojte, nepřehnali jsme to večer s alkoholem. Potřeboval jsem slečny ve vedlejším pokoji ujistit, že to s rolí náhradníka myslím vážně, i když to byl poslední moment, kdy jsem si mohl tento slušivý modrý příčesek pročísnout. K jídelnímu stolu v jídelně určené pro snídani jsem už usedl se svými zbytky vlasů. Bohatý švédský stůl nám všem poskytl kvalitní základ k výpravě do sklepení v Zaječí, kam jsme se ihned po snídani vydali. Šestikilometrová procházka mezi vinicemi už neprobíhala v tak extrémních teplotách jako den předtím, ale i tak do nás všudypřítomné sluníčko pralo své paprsky.
Naše kroky směřovaly na Velkopavlovickou vinařskou stezku, na jejímž začátku v Rakvicích jsme si u zdi tamního hřbitova přečetli o tragédii školního výletu z května 1936, kdy při překonávání řeky Dyje zemřelo 32 lidí, z toho 31 dětí. Tragédie obřích rozměrů s námi trochu zamávala a raději jsme rychle pokračovali dále.
Jak jsme se dostali opět mezi vinice na Velkopavlovické stezce, uzřeli jsme opravdu zajímavý rozcestník. Sud s kůlem, ze kterého na světové strany ukazovaly lahve s nápisy evropských měst a oblastí, jež si ve velké většině spojíte s lahodným mokem rostoucím v okolí. Ve stylu japonských turistů jsme si rozcestník zvěčnili prakticky ze všech stran včetně několika selfíček. Hravá nálada nás však neopustila ani po zbytek cesty. Co pár set metrů, to jsme potkali nějakou dětskou hru namalovanou křídami na cyklostezku. Čekalo na nás například skákání panáka, sprinterský souboj nebo skákání žabáků. Trocha rozptýlení při neustálém stoupání na Přítluckou horu, kde nás čekala rozhledna Maják, bylo třeba.
Během cesty nás provázel i lehký vánek, který nás příjemně ochlazoval. Ten stejný vánek, který nás posléze brutálně vyvětral při výstupu na rozhlednu, kdy jsem nevěděl, jestli si mám držet čepici nebo urputně držet mobil, kterým jsem fotil ta překrásná panoramata z vrcholu Majáku. Jako na dlani jsme měli nejen Rakvice, Zaječí, ale také vodní nádrž Nové Mlýny a v dáli na nás vykukovala zřícenina hradu Děvičky.
Po krátké přestávce na doplnění tekutin jsme vyrazili na Zaječský vycházkový okruh a směřovali jsme ke kostelu svatého Jana Křtitele. Odtud už jsme pokračovali do centra vinařské obce a cestou potkávali spoustu lidí se zavěšenými kapsičkami na krku a poháry vína. Ano, naše cesta do Zaječí nebyla náhodou. Ten den totiž probíhal den otevřených sklípků a za necelých 700 Kč jste si mohli projít až 19 sklípků a ochutnávat z tamní nabídky dle libosti. Jen bylo zapotřebí najít výchozí stanici, kterou bylo vinařství Nosreti. Stačilo jít stále za nosem proti proudu davu se skleničkami a o pár minut později jsme i my na svých krcích hrdě nesli pouzdra na mapy, propisku a ochutnávací pohár.
Ihned jsme samozřejmě šli ochutnat přes ulici víno do moderního sklípku stejnojmenného vinařství. Hitem se zde stala Pálava a u děvčat Palomino. Po několika otočkách jsme si orazítkovali kolonku do deníčku a správně usoudili, že by nebylo radno přepálit začátek. Poseděli jsme proto i v přilehlém restauračním zařízení na útulné terase a poobědvali grilované hermelíny, abychom byli schopni lépe vstřebat zážitky hodin následujících. Ve čtvrt na tři jsme proto vyrazili směr sklípek číslo dvě.
Ač podle mapy bylo prvních 10 sklípků poměrně blízko sebe, dali jsme si za cíl právě těchto 10 navštívit. Co bude nad plán, bude nad plán. Ne, že bychom si mysleli, že nebudeme schopni lahodné nápoje zvládnout, ale měli jsme na konzumaci omezený čas. V pět hodin odpoledne nám totiž odjížděl poslední rozumný spoj zpátky do Rakvic, kde nás měla čekat další večeře ve vinařském domu Dominantu. Po zkušenosti z posledního večera jsme nikdo nechtěl přijít pozdě.
Nedělali jsme si to však příliš jednoduché a ani při dalších zastávkách nezůstávalo u jedné skleničky. Hitem dalších cest se stala zejména odrůda Hibernal a v devátém sklípku v pořadí děvčata začala ujíždět na tamním šampaňském. Protože Zaječský šenk měl i venkovní posezení s možností objednání chutného pokrmu, udělali jsme zde delší zastávku a slupli „obědo-večeři“. Při konzumaci dorazila parta postarších zpěváků v krojích, kteří rozparádili návštěvníky šenku tak, že se při pojídání dobrot a popíjení vinných moků svými hlasivky povětšinou přidávali také. Celkově bylo několik míst, kde se vyhrávalo. Už u Modrého sklípku, kde se zpívalo s doprovodem kytary, bylo veselo. Vítěz hlučnosti však byl osmý sklípek v pořadí, který ovládla partička s vlastním vtipným dress codem.
Blížila se pomalu pátá hodina, my jsme ještě stihli navštívit desátý sklípek a nasbírat tak stejný počet razítek na svých kartičkách. Splnili jsme tedy normu, kterou jsme si vytyčili a v dobré náladě jsme mohli vyrazit na autobusovou zastávku. Chvíli to trvalo, ale autobus přeci jen dorazil a přes obci Přítluky, námi omylem přejmenovanou na Přítulky (ne, víno v tom nehrálo roli), jsme dorazili ke kostelu v Rakvicích. Přes nám již známé vinice jsme dorazili zpět do Dominantu, kde na nás čekala večeře ve formě opět výborné polévky, neméně delikatesního grilovaného kuřecího plátku s kaší a jako dezert jsme se dojedli ruskou zmrzlinou se šlehačkou.
Zbytek večera se opět odehrával venku na zahradě při dobrém vínu a hře Alias, u které jsme si užili nemálo legrace. Smutný byl ale fakt, že se blížila půlnoc, poslední den prodlouženého víkendu, a také brzké loučení se skvělým ubytováním. Protože jsme byli velice spokojeni jak s ubytováním, tak tamní nabídkou vín, odnesli jsme si ráno po snídani a doplacení konzumace do kufru auta několik bedýnek skvělých vín. Kdo by si myslel, že jsme se sbalili a rovnou zamířili do Prahy, ten by se spletl. V jedenáct hodin dopoledne totiž začal druhý den „tour de sklípek“. Tentokrát nebyla na pořadu dne degustace, ale nákupy do zásoby. Postupně jsme objeli několik námi v sobotu navštívených sklípků a napěchovali jsme lahvemi kufr kombíku až po strop.
Slušně zatíženi jsme se vydali k poslednímu dobrodružství prodlouženého víkendu. Do Lednicko-valtického areálu. Do místa, které si historicky pamatuji mimo jiné i pro výšlap na tamní minaret, na jehož vrcholu jsem se ploužil podél stěny, protože jsem ne úplně věřil pevnosti jeho zábradlí. Vcelku solidně plná parkoviště nás neodradila a našli jsme i místo ve stínu. Přeci jen, vezli jsme s sebou drahý náklad náchylný na vysoké teploty. Už takhle jsme trochu úpěli, že ho necháváme na parkovišti v takovém dusnu.
Zámek Lednice a přidružený park jsme tedy doslova prolétli. I tak se jednalo o příjemnou procházku kolem vodní plochy a rozkvetlých luk. Svoji dětskou noční můru v podobě zábradlí na vrcholku minaretu jsem si však nezopakoval. Určitě zde už bylo zábradlí nové, ale tuto dominantu parku jsme si pouze prohlédli a vyfotili zpovzdálí. Místo toho si holky v parku objaly pár stromů a načerpaly důležitou energii na cestu po D1.
Už když jsme do Lednice přijížděli, nad našimi hlavami prolétlo několik čápů (které nemáme natočené, protože jsem zapomněl při odjezdu zapnout autokameru), a také v zámeckém parku nebyla o ptactvo nouze. Zejména to vodní si zde užívalo relativního klidu na uzavřených ostrovech, kam byl lidské noze přístup odepřen. Kde ale lidé být mohli, tam jich bylo požehnaně. Krásné počasí přilákalo hodně návštěvníků a je to logické, areál nabízí spoustu zajímavého a je tak rozsáhlý, že ani den nemusí na jeho prozkoumání stačit. Samozřejmě do výpočtu beru v potaz prohlídku zámku nebo přidruženého skleníku. Kdoví, třeba sem s Tripovníkem zavítáme někdy příště. V této oblasti jsme rozhodně nebyli naposledy.
Protože už se blížila třetí hodina odpoledne a my jsme ještě ani neobědvali, zajeli jsme si do nedalekých Hustopečí do restaurace U Halmů. Podnik, který má na Googlu velice dobré hodnocení, nezklamal ani nás. Naopak, musíme pochválit čisté prostředí, příjemnou obsluhu, dobré pivo (řidič nemohl posoudit) a hlavně dobré jídlo. Nemusím dodávat, že po této tečce se nám už vůbec zpátky na dálnici nechtělo.
Všechno hezké ale jednou končí, aby něco hezkého opět příště mohlo začít, takže jsme se statečně sbalili a vyrazili směr Brno, Mladá Boleslav, kde jsme se rozloučili s holkami a s Martinkou sami s cinkajícím kufrem vyrazili do Prahy.
Prodloužený víkend na Moravě byl u konce. Tímto bych ještě jednou moc rád poděkoval hostitelkám, že mě na svoji dámskou jízdu vzdaly s sebou, a že jsem Martince, Lucce a Zuzce neudělala jako občasná Jiřina ostudu. Věřím, že si zase příští rok do Dominantu cestu uděláme, protože je stále co objevovat. A co vy, líbil se vám náš výlet, máte zkušenosti s oblastí, ve které jsme se tento víkend pohybovali? Pokud ano, napište nám o tom na našich sociálních sítích Facebook nebo Instagram a společně se budeme těšit u dalšího výletu!
Zveřejněno: 17.06.22 v 00:07
Krátké výlety 2022
Zajímavosti
- I muž se může účastnit dámské jízdy
Sociální sítě
