Naučná stezka Medník tak trochu opačně
Již dlouho jsme se s Tripovníkem nikam pořádně nevydali a v imaginárním šuplíku mi leží ještě několik kapitol k výletům z roku 2022, ale abych si to udělal ještě komplikovanější a méně přehledné, pojďme se nyní spolu projít krásami Posázaví. Během minulého víkendu jsme se totiž s Martinkou a jedním malým výletníkem vydali na cestu po naučné stezce Medník.
Do party jsme tentokrát přivítali malého šestiletého Tomíka, který s námi absolvoval již výstup na rozhlednu Máminka (o kapitole si můžete přečíst zde). Výletní okruh byl plně v režii mé přítelkyně, a když jsem viděl mapu, neměl jsem žádné námitky. Oproti dřívějším výletům jsem si ale bližší info nevyhledal, což se později ukázalo jako lehká nevýhoda. Dopravu měly tentokrát zajišťovat České dráhy. Ne, že bychom úplně podlehli letošním cenám pohonných hmot, ale ke krátkému výletování se spíše hodí tento druh dopravy. S vlakovými dobrodružstvími navíc koketujeme delší dobu, ale až nyní se nám jedno opět povedlo realizovat.
Velitelský čas odjezdu se pohyboval mezi 9-10 hodinou. Po těžkých pracovních dnech jsem sice nemohl dospat, ale z postele se mi dvakrát nechtělo. Odklad na odjezd 9:51 z Prahy hl. n. mi také příliš nepomohl, když mě ještě čekal rychlý nákup v Albertu a přejezd na Černý Most. Naštěstí už i u nás v Albertu nainstalovali samoobslužné pokladny, takže nákupem jsem prolétl jako vítr a s batůžkem a balíkem vod jsem spěchal na autobus.
Mezitím v jiné části města probíhalo balení pochutin včetně muffinů, které ostatní členové výpravy v předvečer cesty upekli. Po mém příjezdu jsme měli k dispozici asi 7-13 minut na to, abychom se dostali na nádraží. Tady se trochu odráží fakt, že mi v hlavě neutkvěla informace, že náš vlak jede přes nádraží Praha - Libeň a nemusíme se tedy hnát až na “hlavák”. Vystrojeni a připraveni na cestu jsme stihli poslední možné metro a měli jsme tak na nádraží luxusní 8 minutový prostor na přestup. Během pobytu v metru jsem se snažil v aplikaci “Můj vlak” od ČD zakoupit jízdenky. Vzhledem k tomu, že Martinka disponuje lítačkou s prvním pásmem, mladý pán ještě nemá žádný doklad, který dráhy uznávají a já mám základní lítačku pro Prahu, nákup byl rozdělen na tři samostatné lístky. V rychlosti jsem vše naklikal a k mému údivu byla každá jízdenka na jiný vlak.
Tato zvláštní situace má však logické vysvětlení. Vlak z Prahy měl označení dvou vlaků, takže 2 ze 3 jízdenek byly v pořádku. Třetí, ta moje, však byla “spárována” s vlakem, který právě odjížděl z Hlavního nádraží. Nutno říci, že se jednalo o moji chybu a ukliknutí se o jeden řádek v seznamu vlaků. Co si ale pamatuji z dřívější přepravy vlakmo, zakoupené jízdenky vždy platily 24h, dokud nebyly označeny. Pravda je, že s aplikací od ČD tolik zkušeností nemám, ale vzhledem k tomu, že šlo o desítky korun, byl jsem v klidu a spíše mě zajímal následný pokec s paní či panem průvodčím.
Cestující měla cestou do Petrova u Prahy pod palcem postarší paní průvodčí, která na první pohled nevypadala úplně mile a upřímně jsem čekal, že s mými cestovními doklady to bude podobné jako při kontrolách na letištích. Zkrátka, nepůjde to zcela hladce. Částečně se předpoklady naplnily, ale ne tak, jak jsem očekával. Při boji paní průvodčí se čtečkou QR kódů jsme postupně “opípali” všechny jízdenky a hádejte, která byla červená? Nebyla to moje, která už byla v systému na cestě, stejně jako jízdenka Tomíka, který taktéž vyrazil z Prahy. Systém drah zřejmě nepočítal s jízdenkou mé přítelkyně. Ta podle jízdního dokladu měla nastoupit až na konci prvního pásma, takže čtečka by ji zřejmě “vyzelenila” až ve Středočeském kraji. Zvláštní, ale kontrolou jsme prošli a bylo nám přislíbeno, že se ještě uvidíme. Už jsme se ale neviděli a při karetní hře UNO jsme si to vlakem mašírovali do naší cílové stanice. Pro nejmenšího pasažéra byla cesta tak akorát dlouhá, protože se nám těsně před Petrovem začal malinko nudit. Nebyl ale sám, ve vlaku bylo vícero dětí, které už chtěly ven ze spárů příměstské lokálky.
Netrvalo dlouho a přání malého výletníka se splnilo. Vyskákali jsme společně s dalšími turisty z vlaku a utvořili zástup letních sprejerů. Všichni dospěláci totiž své děti neušetřili aplikace opalovacího krému a hlavně impregnací sprejem proti klíšťatům, komárům a různému otravnému hmyzu. Jakmile však lokálka “zvedla kotvy” a odkryla přechod přes trať, vystartovali všichni z kopce dolů k mostu přes Sázavu a rozprchli se po turistických stezkách. My mířili na přerušovanou zelenou, která značila naučnou stezku Medník. Vzhldem ke krásám našeho jazyku se vyloženě nabízelo přejmenovat naši cestu na "Po krásách mrdníku", ale nutno říci, že až na pár odhozených petlahví a plechovek, bylo kolem cest čisto. Aby toho ale nebylo málo, stejnojmenný kopec a jeho okolí jsou chráněny jako národní přírodní památka, ve které roste ojedinělá a ohrožená rostlina s názvem Kandík psí zub. Další lahůdka pro milovníky přesmyček a přeřeků.
První kilometr naší cesty se odehrával na louce u břehu Sázavy, takže jsme všichni v parném dni velmi ocenili, když jsme se přiblížili začátku stoupání, které ale bylo ukryté v lese. Rozhodnutí u rozcestníku “Na stezce” ovlivnilo následující hodiny a kilometry. Zde se trochu vymstila moje nepříprava, která neobsahovala studii vrstevnic a rozmezí mezi nimi. Požadavek byl, že větší kopec máme absolvovat na začátku a letmý pohled do mapy naznačoval, že je třeba se vydat doprava na kopec Medník a vrátit se posléze cestou podél řeky Sázavy.
Započali jsme tedy dvoukilometrové pozvolné stoupání k rozcestníku “Medník - sedlo” se zastávkou u přístřešku s výhledem na Posázaví. Pp prvních necelých 300 metrech se strmost stoupání přiblížila 24 procentům, takže jsme věřili, že to nejhorší převýšení máme za sebou. Než jsme vylezli na dlouhou vrstevnici, stihli jsme se ještě řádně občerstvit rohlíky a muffiny, které tetička se synovcem den předem pekli. Prakticky sami v lese jsme si pak užívali přírody a pohody. Po další občerstvovací pauze jsem musel odpovídat na zvídavé otázky… A už nás nečeká žádné stoupání? Ještě jedno, ale to nebude už tak velké, prohodil jsem. Ehm, nebylo sice tak prudké, ale za to bylo táhlejší a dvě třetiny výpravy dozajista přemýšlely o vzpouře.
V lese navíc probíhala těžba dřeva, takže jsme se místo naučné stezky na chvíli odklonili na nedalekou zelenou a chvíli na nás pražilo všudypřítomné sluníčko. Jen jsem čekal, kdy Tomík vytuhne a já si tak procvičím krční páteř. Šikula ale držel a naše aktuálně pouštní výprava pokračovala dále. Mysleli jsme, že odměnou nám bude alespoň jeden květ Kandíku, ale bohužel jsme přišli o necelé dva měsíce později. Nejmenšímu členovi výpravy alespoň dělali společnost pracovití mravenci a kolem se motající “brouci pytlíci”.
Všechny nás ale nabíjel pocit, že za rozcestníkem už to bude jenom z kopce dolů. A taky, že bylo… Po krásných lesních cestičkách, kde jsme nepotkali ani živáčka, jsme pozvolna začali klesat zpět k řece. Tomík se těšil na zaslouženou zmrzlinu, která ale tou dobou byla stále více jak tři kilometry daleko. Konec klesání k řece se neustále zužoval, až přešel do ostrého klesání, kde posledních cca 70 metrů bylo protkáno kameny. Více jak třicetiprocentní klesání bych na nevyzpytatelných “schodech” raději absolvoval do kopce a trochu jsem zpytoval svědomí, že jsem na začátku cesty nezavelel doleva! Kdo to mohl vědět, že? Všichni jsme ale slanili kopec bez problémů nebo klouzáním se po zadní části těla a vypadli jsme přímo na červenou Posázavskou stezku.
Cesta podél řeky utíkala rychle i přes časté zastávky na focení. Krásné skály a obydlí na druhé straně řeky nám doslova učarovaly. Úplně jsem nestudoval místní historii, ale předpokládám, že americky vyznívající názvy dřevěných chatiček při Sázavě má co dočinění s dávným rýžováním zlata. Stejně tak vlajky konfederace a vtipné značení lidských plazů s lahví v ruce. Bohužel, u této značky jsme se dozvěděli, že místní hojně holdují alkoholu a že ne vždy konzumace dopadla dobře. Blízký pomník místního oblíbeného občana byl toho důkazem.
Při návratu k vlakové zastávce a zmrzlině jsme stačili na přírodním volejbalovém hřišti stihnout dojíst zásoby a zahrát si na indiány a vojáky. Indiáni samozřejmě malé vojáky prohnali, ale s omezenou výbavou byli předurčeni k záhubě. Při “umírání “jsem si zavzpomínal na naše americké dobrodružství z městečka Cherokee a okolí (viz kapitola "Na indiánské stezce"). Po sesbírání svých mrtvých jsme si na počest zahráli partičku UNO a vyrazili za lahodnou zmrzlinou zpět do Hradištka - Pikovic. Nutno uznat, že i přesto, že jsme se na zmrzlinu strašně těšili a snědli bychom tak prakticky cokoli, v místní cukrárně prodávali opravdu kvalitní kopečkovou radost.
I přes to, že nám vlak jel až za necelou hodinu, přesunuli jsme se zpět na zastávku Petrov u Prahy a usedli do tamní přilehlé otevřené hospůdky s přilehlou knihovnou. Narozdíl od další vlajky Konfederace jsem zde knihovnu nečekal. Při popíjení osvěžujících moků jsme opět vytáhli UNO, které jsme během chvíle s Tomíkem vyměnili za partii dámy. V areálu se totiž nacházela pěkná přírodně udělaná šachovnice, které chyběly akorát dřevěné hrací prvky. Ty byly nahrazeny polystyrenovými “kameny”. Dámu jsem nehrál asi 20 let, takže jsem myslel, že dostanu ostudně naloženo. Jakožto hodný strejda jsem však Tomíkovi nedal prakticky žádnou šanci na výhru, což jsem si uvědomil při závěrečném podáváním rukou. Chvíli jsem se tak ocitl ve svém dětství, za což malému klučinovi mnohokráté děkuji a určitě jsme nehráli naposled.
Než dorazil opožděný dvupatrový vláček, stačil jsem ještě nakoupit tři elektronické jízdenky - tentokrát správně. Nyní nás doprovázela o dost mladší průvodčí s barevným přelivem a úsměvem na rtech. Propípala nám QR kódy a lítačky tak rychle, že jsme je nestihli ani ukazovat. Pak, že to nejde! Takhle to má vypadat. Z prvního patra vagónu jsme obdivovali krásy okolí řeky Sázavy a střídavě opět mastili karty. Tomík byl stále plný energie a těšil se na další hraní u tetičky doma. Skoro sedm nachozených kilometrů v parném počasí ho neutahalo, a tak nás doma ještě čekala partička Carcassonne. Stavění řek, polí a hradů nás vtáhlo natolik, že nastal čas spánku a den plný dobrodružství se blížil konci.
Pokud nevíte, kam byste vyrazili na otočku vlakem blízko Prahy, určitě vám můžeme naši trasu doporučit. Pod kapitolou najdete rovněž odkaz na Relive od Martinky, a můžete si tak náš výlet interaktivně projít. Zůstaňte věrni Tripovníku, sledujte nás na Instagramu a Facebooku, buďte zdrávi a cestování zdar!
Odkazy na trasu:
Zveřejněno: 25.05.22 v 00:20
Krátké výlety 2022
Zajímavosti
- První výlet Tripovníku vlakem
- Naučnou stezku jsme šli protisměru
- V bývalé lokalitě těžby a rýžování zlata se to hemží vlajkami Konfederace
- Mají zde dokonce i speciální značky pro opilce
Sociální sítě
