Tripovník - Cestování z vlastního pohledu

Blížil se čas svatého Valentýna, končil náročný pracovní týden a s přítelkyní jsme vymýšleli, jaký výlet podnikneme první víkendový den. Ve výběru lokalit se nacházelo Kokořínsko a druhou variantou pak byly Prachovské skály. Ať už bychom ale vybrali cokoli, tak či tak by se jednalo o krásný výlet v zasněžené krajině. Přednost ale protentokrát dostalo Kokořínsko a více jak jedenácti kilometrová procházka s výstupem na vyhlídku na kopci Čap.

Oba jsme byli natěšeni na první výlet mimo Prahu po delší době, a tak se předpokládalo, že sobotní vstávání bude brzké. Nu, nakonec nebylo. Příčina byla ale velice prostá, oba jsme dospávali náročné předchozí dny a jelikož venku byly teploty kolem -11°C, šetřili jsme ještě chvíli síly pod peřinou. Čas odchodu byl “vyzýván” na desátou hodinu dopolední a do té doby bylo třeba připravit snídani, čaj do termosky a nějaké to občerstvení. Významnou chybou bylo to, že v batůžkách stále chyběly tatranky nebo horalky. Energii, kterou jsme neměli sbalenou na cestu, bylo tedy zapotřebí ještě ulovit. Velitelský čas ukázal 10:00 a my vyrazili směr samoobsluha.

Obrázek: Tato krasná trasa nás dnes čeká...

Rychlý nákup, který obsahoval nejen zmíněné křupavé dobroty, ale také sadu kapesníčků, 3l neperlivé vody a gumové delfínky - ty mimochodem v batůžku bydlí ještě doteď, byl za námi a mohlo se vyrazit. Ještě ale přišlo jedno zdržení, které zapříčinil řidič. Zapomněl jsem si totiž dezinfekci na ruce a pro jistotu jsem ještě odlehčil tělu od ranní Coly s půllitrovým hrnkem čaje. Když připočtu ještě škrábání skel, do auta jsme nasedli před jedenáctou dopoledne. Vybaveni jsme ale byli dobře, včetně dua pekáčů a jedněch dřevěných saní, které v kufru ještě doplňoval jednomístný rudý bob. Toto vybavení sice mělo na řadu přijít až další den, ale kdo ví, třeba dostane příležitost i severně od Prahy.

Cesta do Obroku, který byl výchozím místem našeho pěšího výletu po Kokořínsku, utíkala rychle. Za zvuku metalu jsme projeli kolem Mělníku a před námi už se to hemžilo krásnými klikatými úseky, ve kterých jsme si připadali jako na horách. Zatáčky a sněhem ovinuté krajnice mi za volantem z části kompenzovaly už druhý rok bez dovolené v Alpách. Jedinou komplikací se tak jevil fakt, že mi buď zamrzla nemrznoucí směs nebo voda do ostřikovačů vysublimovala jako lžičky z myčky. V těchto místech nechcete koukat z okénka jako mašinfíra parní lokomotivy. Při naší cestě do Obroku ale byly podmínky tak příznivé, že jsem svůj zbytek vlasů nemusel nechat vát ve větru a vody do ostřikovačů také nebylo zapotřebí. Mohli jsme tak obdivovat například krásné roubené chaloupky, které stály při cestě už mnohé desítky let nebo dvě mladé srnky kochající se u kraje silnice.

Obrázek: První krůčky po Obrocké cestě

Pomalu se blížilo poledne a krátce před jeho odbitím jsme dorazili do cíle - na parkoviště, kde tou dobou ve sněhové peřince odpočívalo asi 8 automobilů. Šikovně jsme prokličkovali až do míst, kam se nikdo nechtěl vydat a kde jsme založili novou odstavnou řadu. Ještě trochu popustit čaji s Colou, vzít batohy, nasadit kulíšky, rukavice a mohli jsme vyrazit. 

Nikde ani živáčka a všude velké ticho. Důkazem, že se ve vesnici přeci jen někdo nachází, byly komínové dýmy nad některými obydlími. Ruku v ruce jsme si kráčeli po zamrzlých cestách, až jsme dorazili na výpadovku v podobě zpevněné polní cesty. Radost z pevného podkladu však netrvala příliš dlouho. Na řadu přišel první rozcestník ukazující směr táhlý kopec s vyšlapanou sněhovou cestičkou, která měla prověřit naši technickou a fyzickou připravenost. Odbočili jsme tedy a stoupali ve šlépějích našich předchůdců. Co se týkalo fyzické připravenosti, nebyl problém. Z hlediska technické vybavenosti, bylo vše takřka stoprocentní. Mobily a kompaktní fotoaparát sloužily dobře. Lehký problém se však začal klubat poměrně brzy ve spodní části mého těla. Obuv, ve kterou jsem pro tuto cestu vložil plnou důvěru, totiž začala lehounce vlhnout. Možná jsem posledních pár měsíců neměl tak vehementně vystupovat bez většího rozvazování tkaniček. Boty by pak přeci jen držely lépe podrážku a nepropouštěly sníh, do kterého jsem svá chodidla postupně namáčel. Na druhou stranu, nejednalo se o nic kritického a žádný žralok se nekonal. Přeci jen, měli jsme v batohu stále zásobu delfínů - sice gumových, ale zjevně na žraloky působily také. Sjezdařské ponožky navíc situaci také pomáhaly chránit. 

Obrázek: Dřevěná schodiště, která nám pomohla dosáhnout našich cílů

Obrocká cesta nás po modré stezce dovedla ke druhému rozcestníku, kterým chvíli před námi prošla skupinka dobrodruhů jdoucí po turistické zelené. V rámci “covid odstupu” jsme proto chvíli věnovali focení a ukrývání se pod zasněženými větvemi místních jehličnanů. Dobře jsme udělali, protože chvíli poté, co jsme z dohledu ztratili jednu skupinu, v protisměru šla další. Zatímco my se mohli v klidu vyhnout na širší cestě, předchozí výletníci museli tuhle bandu potkat v úzkém kopcovitém úseku. My tak měli cestu volnou a pozor jsme si museli dávat na občasné čouhající kořeny. Netrvalo dlouho a před námi byl již třetí rozcestník “U Kamenných schodů”. Tou dobou už se začalo pomalu drát z mraků sluníčko a vypadalo to, že počasí nám bude přát ve všech směrech. Na teploměru už tou dobou svítily přívětivé -4°C. Před skalní věží Davida a Goliáše jsme ještě doplnili tekutiny a čekal nás náročnější výstup po kamenných a dřevěných schodech.

Obrázek: Sluníčko se začíná drát větvemi stromů a my míříme vstříc vyhlídce

Při výstupu a focení portrétů se zasněženými skalami a padlými stromy nás minul jeden pár, který jsme následně dohnali na vyhlídce, ke které jsme se postupně šplhali. Nové dřevěné schodiště v poslední fázi výstupu k bývalému hradu bylo opravdu potřebné. Bez něj by se mohly na stejném místě konat nepříjemné držkopády. I tak potřebujete někdy delší ruce a nohy, abyste se na schodiště během sněhové nadílky pohodlně dostali. Odměnou vám pak budou krásné pohledy na zdolaný kopec a brzy dostanete přidáno v podobě vyhlídky u Čapské palice - skalního útvaru ze železitého pískovce. Když jsme se blížili na do prostorů bývalého hrádku, spatřili jsme u stromu opřené běžky. Chvíli mi vrtalo hlavou, jak na tom terénu, kterým jsme procházeli, někdo mohl pohodlně běžkovat. Člověk už je zhýčkaný upravenými trasami a boření se v tomhle terénu by radosti asi moc neudělalo. Na druhou stranu, slušná makačka. Vzhledem k tomu, že lyže byly velmi malé a na vyhlídce se nacházelo několik dětí, asi bylo za cíl je totálně utahat.

Konečně jsme se dostali na místo, kdy se rozestoupily stromy a příroda nám ukázala další ze svých krásných tváří. Vstoupili jsme na ochoz pískovcové skály, ze které se tyčila již zmíněná Čapská palice a všude kolem zářil bílý sníh.  Viditelnost na okolní kopce byla více než slušná a přitahovala samozřejmě čočky našich připravených objektivů. Žádná zábradlí na místě nehledejte, proto buďte opatrní, kam šlapete, když zrovna koukáte do hledáčku a nebo jste naopak před objektivem fotoaparátu.

Obrázek: Vyhlídka z místa, kde kdysi stával hrad Čap

Na krásné vyhlídce jsme opět doplnili tekutiny a započali vyjídání zásob. Dvacetiminutové kochání, během kterých jsem na sluníčku sušil své vlhké boty, uteklo jako voda. Vydali jsme se tedy na další cestu, abychom zpět k autu dorazili ještě za světla. Boření se ve sněhu je prima, ale o poznání vás zpomalí, čelovky jsme neměli a zbývalo nám víc než 8 kilometrů. Proto jsme do sebe každý kopl první tatranku a vydali se po zelené směr rozcestník “Pod Čířem”. Hřebenová cesta tolik náročná nebyla, většinu úseku jsme setrvačností šli z kopce. Když však jdete chvíli z kopce, většinou vás pak odmění cesta pozvolným či prudkým stoupáním. To pozvolné nás čekalo k dalšímu rozcestníku “Velká Řebčice”. Zde se cesta kříží s cyklostezkou, která byla hezky projetá a prakticky vhodná pro běžkaře vyznávající volný styl. Radost vám cesta udělá i tehdy, pokud jste se čirou náhodou špatně obuli, jako dnes já, protože chvíli vám nemá co prosakovat dovnitř. Pro nás byla i výhoda, že jsme mohli zase pohodlně kráčet ruku v ruce vedle sebe.

Protažený úsek, na kterém jsme nechali odpočinout naše nohy, jsme si užívali dalších asi 1200 metrů. Pak už jsme viděli jen stopy traktoru, jak se na křižovatce otočil a vyrazil zpět. Fanda, jak jsme náhodně nazvali neznámého traktoristu, nejspíše spěchal brzy domů, a tak další úsek byl vhodný spíše pro sněžnice. Tou dobou jsme netušili, že bude rovnou čtyřkilometrový. Daň za málo lidí, za romantickou procházku a krásné výhledy shora “Martinské stěny”, byla více než akceptovatelná. Po zbytek cesty jsme potkali už jen pár běžkařských skupinek, které více či méně bojovaly s obtížným terénem.

Obrázek: Pohled z Martinské stěny a krásně rostlé borovice

Když jsme se prodrali ke křižovatce u rozcestníku “U Martinské stěny”, rozbili jsme zde malý tábor. Snědli druhou tatranku, doplnili tekutiny a zpovzdálí sledovali, jak se pár postarších běžkařů vydává vstříc klesání, jež nás také za chvíli bude čekat. Paní raději běžky sundala, ale bylo mi záhadou, jak neohroženě se s terénem vypořádal její manžel. Pravda, jak jsme vyšli na cestu, trať se nakonec tak problémová nezdála. Čekali jsme větší klesání… Místo toho jsme ale opět šli do kopce. Na přítelkyni Martině už bylo trochu znát, že by preferovala spíše klesající trasu. U mě už se projevovaly vlhnoucí ponožky, kdy jsem nedokázal delší dobu stát nehnutě na jednom místě. Oba jsme ale dál srdnatě bojovali s úsměvem na rtech. To jsme ještě nevěděli, že to nejvtipnější na cestě nás teprve čeká.

Přes rozcestníky “Kostelíček” a “Kostelec” jsme se pomalu blížili k odbočce, která nás měla napojit na polní cestu, ze které jsme začínali. Čím blíže jsme byli potenciální odbočce, tím více se mi drala na povrch myšlenka, že to nebude zkratka jen tak ledajaká. Černá šrafovaná čára na turistické mapě totiž budila dojem, že příliš oficiality nepobrala. Jistota limitně se blížící 100% ale byla, že konečně budeme významně klesat. Když jsme se dostali na místo, čekalo nás rozhodnutí… Vydat se zkratkou, po které se před námi vydal počet lidí, který by se dal spočítat na prstech jedné ruky nebo si cestu prodloužit o dalších 700 metrů. Jednohlasně vyhrála zkratka!

Obrázek: Všudypřítomné skalní útvary a borové lesy

Nasadili jsme rukavice a já se vydal první prozkoumávat nástrahy 360 metrové cesty. Hned po pár metrech bylo jasné, že označení cesta bylo zvoleno příliš lehkovážně. Jen co jsem se doklouzal k první obří skále, otevřel se přede mnou uježděný padák mezi skalami, který sliboval adrenalinovou jízdu. Martina postávala tou dobou o několik pater výše a zazněla klíčová otázka. Dáme to? Upřímně říkám, že jsem se chvíli zamyslel nad tím, že udělat otočku a projít se o dalších pár stovek metrů více, bude nejlepší volbou. Moje prsty u nohou však původní myšlenku hravě přehlasovaly a vize dřívějšího nasednutí do auta byla až příliš silná. Ano, dá se to, ale budeme muset velmi opatrně, odvětil jsem. Finální rozhodnutí však záleželo na přítelkyni. Pokud by se necítila tohle slanit, byl jsem připraven nohama demokraticky zvolenou trasu ignorovat. Přeci jen, zdraví je na prvním místě. Martina se tedy na výzvu před námi šla podívat blíže, aby se mohla kvalifikovaně rozhodnout, zda do toho půjdeme. Netrvalo dlouho a přišlo nebojácné ano, které mě mile překvapilo. Statečná to žena! 

Vzal jsem si tedy oba naše batůžky a zkoušel jsem slanit cestu a označovat záchytné body jako… tady je kořen, tady se dá zachytit a opřít o skálu, o strom… Pokud se mi do téhle doby nedostal sníh dovnitř bot, tak teď jsem byl ve sněhu po kolena. Zvýšený výdej energie však znamenal významné zateplení obuvi a přes adrenalin jsem žádný chlad už nepociťoval. Zachycený o kmen stromu jsem byl ve třech čtvrtinách nejvýznamnějšího klesání, které na 50 metrech celkově spolykalo 20 výškových metrů. Nyní byla na startu závodnice s číslem 2. Do slalomu nastoupila ve velkém stylu a po předchozí prohlídce trati zvolila lehce jinou stopu, než závodník před ní. Na první mezičas doklouzala v záklonu, lehce se dotýkajíc zády bílé podložky. Zbývalo překonat další dva měřené úseky a zabrzdit na krátkém rovném úseku. Nápad, že bych u druhé časomíry dělal záchytný bod, nebyl schválen, dojel jsem tedy bezpečně do cíle a mocně povzbuzoval týmové barvy na trati. Netrvalo dlouho a následovalo společné objetí a úsměvy od ucha k uchu. High five a jde se dál. Celkově měla zvolená zkratka 360 metrů, na kterých jsme překonali 75 metrů výškových.

Obrázek: Adrenalinová zkratka, na které jsme si užili pravých zimních radovánek i bez pomocníků pro alpské disciplíny

Naplněni optimismem, jak jsme strmý záludný svah krásně zvládli, jsme ruku v ruce kráčeli vstříc západu slunce. Čtvrt hodiny před pátou odpolední jsme dorazili zpět na zasněžené parkoviště, kde naše odpolední dobrodružství končilo. Cestou do Prahy jsme opět obdivovali krásné roubenky, povídali o nově nabytých zážitcích, kde prim hrála vyhlídka u zříceniny hradu Čap a nezapomenutelným momentem byl také závěrečný sešup zpět k Obrocké cestě. Příště na zkratku bereme alespoň pekáče, jež nám celou dobu nehnutě odpočívaly v kufru. 

Před příjezdem do Prahy zbývalo ještě zodpovědět jednu otázku. Záměr, kdy jsme v rámci výletu chtěli jít sáňkovat, bobovat, válet se ve sněhu, byl ale odsunut na dny příští. Válení jsme splněné měli a adrenalinu jsme si užili také do sytosti. Byl to celkově vydařený den, kdy jsme si užili po náročném pracovním týdnu nejen jeden druhého, ale také zažili překrásný zasněžený výlet. Určitě Kokořínsko doporučujeme!

Odkaz na naši trasu na Mapy.cz

Obrázek: QR kód naší trasy