Letecky na svatbu do Košic
V rámci Krátkých výletů 2021 jsme zatím vždy kráčeli po české půdě, ale v deváté kapitole uděláme z tohoto pravidla výjimku. Na začátku září loňského roku jsme totiž plánovali rychlý přesun na Slovensko a zpět. Má drahá polovička totiž byla pozvaná na svatbu svých dobrých kamarádů, kteří museli kvůli covidové době svůj velký den hned dvakrát odložit. Vypadalo to, že dotřetice se vše uskuteční a oproti původním plánům navíc vyšlo najevo, že součástí hostiny budu i já. Byl sem velmi potěšen, ale pro takové čestné pozvání bylo třeba si lehce obnovit šatník.
Kromě nového obleku a bot však bylo zapotřebí vyřešit i dopravu. Svatební den vycházel přesně na dvacetileté výročí teroristických útoků na newyorská dvojčata a my si symbolicky zvolili, že na svatební událost z Prahy do Košic poletíme. Jedinou aerolinkou, která přímé lety na této trase podnikala, byla letecká společnost Ryanair. Kdo sledoval letos zpravodajství pozorně a stihl i novinky, které se netýkaly covidu, ví, že Ryanair si výrazně neporozuměl se společností Kiwi.com.
No a můžete hádat třikrát, přes koho jsme si letenky pár týdnů před odletem kupovali. Správně, přesně jsme se trefili mezi ozubená kolečka obou nahněvaných firem. Výhodou ale bylo, že Martinka se jednou do Košic letadlem tento rok vypravila a letenky koupené přes “kyselé ovoce” jí nakonec byly uznány. Přitom zpráva o jejich bojkotu přišla pouhé dva dny před jejím odletem. Byli jsme tedy o poznání klidnější a problémy jsme neočekávali. V opačném případě bychom museli většinu víkendu strávit ve vlaku a automobil kvůli předpokládanému zbytkovému alkoholu nepřipadal v úvahu. Cestování letadlem bylo stejně nejlevnější variantou a o rychlosti netřeba mluvit.
Je pravda, že cestou na letiště a samotným pobytem na něm mnohdy strávíte větší čas než ve vzduchu, ale i tak je tato doprava bezkonkurenčně nejrychlejší. Nám v pátek po práci procedury před odletem poměrně rychle utekly a vyjímečně jsem na Ruzyni nemusel na stěr, i když jsem s jedním malým příručním batůžkem a vakem na oblek zabral asi 4 boxy pro security scan. Poctivě jsem totiž rozevřel i organizér na elektroniku a kabely, které jsem měl v sadě s pouzdrem na hygienické potřeby a vakem na oblečení. Vše uvedené jsem v létě dostal od své skvělé přítelkyně k narozeninám. Zbytek zabral opasek, klíče, batoh a oblek. K mému velkému překvapení jsem se nemusel ani zouvat. Takhle hladký průchod na letišti jsem si dlouho nepamatoval.
Chvíli jsme si počkali u Gate, kde jsme se zasekli kvůli potížím se zavazadlem jedné z cestujících. Po složité hádce musel kufřík dolů mezi ostatní odbavená zavazadla. My mezitím čekali v klidu a vsedě v autobusu, který nás posléze převezl k letounu. I přes lehké zdržení jsme odstartovali včas, do vzduchu se dostali krátce po sedmé hodině večerní a před námi byl noční let na východ Slovenska. Z okna bylo možné pozorovat větší mračna a pak už jen tmu tmoucí a občas nějaké to světýlko na zemi. Tou dobou jsme se bavili o pověstných košických větrech. Nejde o žádné následky větší konzumace luštěnin nebo něco jiného, ale o silný nevyzpytatelný vítr u tamního letiště. Už v práci jsem byl od kolegů poučen, že je to tu někdy vcelku zábavné. My jsme však na malém letišti přistáli naprosto v pořádku a bez jakýchkoli větších závanů.
První zajímavostí, kterou jsme po vystoupení z letadla uzřeli, byl traktor na letištní ploše před odbavovací a příletovou halou. Samozřejmě na sebe nenechaly dlouho čekat vtipné poznámky, které směřovaly k posunu letadel tímto pomocníkem na poli. Na stranu druhou, jakožto fanoušek počítačové hry Farming Simulátor proti traktorům rozhodně nic nemám, naopak. Minuli jsme tažné zařízení, během chvilky prošli malou halou připomínající větší hangár a byli jsme na druhé straně. Oficiálně na slovenské půdě. Bylo krátce před půl devátou večer, všude tma tmoucí a spousta řidičů taxi. Jelikož má Martinka skvělé kamarády, měli jsme odvoz do našeho hotelu již domluvený. Netrvalo dlouho a už jsme se v teple vezli směr centrum města.
Cesta to byla velmi pohodlná, navíc po krásné nové silnici pro papeže Františka. Ano, zanedlouho po nás se měla po této asfaltce prohánět, a také proháněla, hlava římskokatolické církve. Naše skupinka předjezdců nakonec dorazila k hotelu Gloria palace, kde jsme se s Martinkou šli ubytovat. Stop&Go a už jsme křižovali podrážkami historické centrum města. Musím říci, že Košické náměstí s dominantou v podobě katedrály svaté Alžběty je vskutku malebné a hezky udržované. Kdo toto město na východě Slovenska nenavštívil, vřele doporučuji.
Nám k procházce nočním městem navíc pod širým nebem hráli různí umělci v rámci tamního hudebního festivalu. Je pravdou, že kolem deváté hodiny už spíše svá vystoupení ukončovali, ale něco jsme si poslechnout stihli. Alespoň jsme se ale více slyšeli při setkání s dalšími kamarády Martinky, kteří nás vzali do jedné skvělé restaurace. Vtipné bylo, že na nás ihned vykoukly slunečníky s nápisy Pražačka a na menu se to hemžilo i českými pivy. Netrvalo dlouho a byli jsme vlastně opět částečně v českém hlavním městě.
Pivovarská restaurace Dobré Časy je věrná svému jménu. Byl to opravdu skvěle strávený čas. Dobře jsme pokecali, popili a také se najedli. Pokud si chcete dát dobrý burger v Košicích, zde opravdu nešlápnete vedle. Každý jsme si vybrali jiný burger z pestré nabídky, ale cenu o nejextravagantnější výběr jsem určitě vyhrál já. Cvalík s názvem Juicy Lucy byl opravdu šťavnatý a měl na sobě opravdu zajímavý přeliv. Omáčka byla opravdu luxusní, jen kdyby někdo nevěděl, že tam takto patří, mohl si myslet leccos o tom, že jsem před konzumací snědl cosi špatného a do té porce jsem si přidal ze svého. Jak sami vidíte z fotky, opravdu nešlo hamburger jíst rukama, protože by byl člověk upatlaný odshora až k patě. Bylo to tedy snad poprvé, co jsem na “obloženou housku” musel vzít příbor. Na chuti však neubral ani styl konzumace a ani zajímavý vzhled pokrmu. Co vím jistě, že Juicy Lucy na mě při další návštěvě čeká a že ho opět ztrestám.
Kolem půl dvanácté jsme se pomalu vydali na další noční kolečko po starém městě, rozloučili se s kamarády a těsně po půlnoci jsme se zjevili opět před hotelem. Před uzamčeným hotelem. Chvíli jsme si mysleli, že budeme muset hledat náhradní ubytování, ale nakonec jsme byli vpuštěni dovnitř a po dlouhém pracovním dni, odpoledním cestování a noční procházce jsme mohli zalehnout.
Druhý den v Košicích začal kvalitní snídaní formou švédského stolu a následovala další prohlídka okolí včetně antigenního testování před svatbou. Navlékl jsem ponožky s Bobem a Bobkem, na hlavu narazil čepici Alkehol a společně s přítelkyní jsme vyrazili do jejího rodného města. Městskou dopravou jsme dojeli do západní části, kde nám nevytřeli zrak, ale nosní dírky - a to tak, že velmi. Takhle brutální a poctivý “šťour” nosní dírky jsem opravdu nečekal. O to větší překvapení bylo, že si užila i dírka druhá, asi aby si holky nezáviděly. S konstatováním, že se na Slovensku s testováním dvakrát nemazlí, jsme sedli na autobus zpět do centra a to, co jsme prošli předešlou noc, jsme si zopakovali za denního světla a před námi se otevřely krásné parky se zpívající fontánou a zvonkohrou.
Prohlédli jsme si dopředu i místo obřadu - chrám sv. Alžběty a navíc jsme vyšplhali i po točitých schodech na přilehlou severní věž. Namáhavé, lehce srandovní, když posloucháte, jak se schody bojují lidé pod vámi i nad vámi. Za ten výhled to ale dozajista stálo. Po krátké exkurzi na Zikmundově věži jsme si zazvonili na zvon a pomalu se skutáleli o 160 schodů níž zpět na náměstí. Při horolezecké vložce a následném čekání na zvonkohru blízko zpívající fontány nám vcelku vyhládlo. Vzhledem k tomu, že soustavě zvonků se nechtělo pracovat, uchýlili jsme se do azylu restauračního zařízení Republika Východu. Jestli večeře o den před tím byla vynikající, sobotní oběd byl o další level výše na gastronomickém žebříčku.
Po nočním obžerství, lahodném obídku a sladké tečce nás čekalo oblékání do obleků a šatiček. Švadleny nemusely vzpínat ruce k nebesům, do všeho jsme se krásně vešli a i košile, kterou mi zdarma na hotelu předtím vyžehlili, padla jako ulitá. Již oblečeni jsme se vydali opět na známé náměstí. Provázelo nás řádné vedro, svatebčané si nakonec objednali krásné počasí. Po dvou covid odkladech to vypadalo, že do třetice všechno klapne.
Svatební hosté se pomalu, ale jistě začali usazovat v přilehlých restauracích a ani my jsme nebyli výjimkou. U piva jsem tak poznal další kamarády mé drahé polovičky. Musím uznat, že si stejně jako já své kamarády umí vybrat, takže mohu s čistým svědomím říci, že jsem se opravdu cítil velice dobře a vlastně jsem ani nepociťoval to, že jsem zde “cizí”. Samotný obřad v místním Dómu působil velkolepě a doufal jsem, že se mi nestane něco podobného jako kdysi u křtu kamaráda ve Strahovském klášteru, kde jsem si připadal jak v jiném světě a vlastně jsem nevěděl, co mám dělat, kdy si kleknout a tak podobně. Pravda, to, že na nás čeští věřící kdysi koukali jak na vyvrhely a nechtěli po nás ani příspěvky na tamní organizaci, pramenila z vtipného momentu, kdy se pozdní příchozí zařazoval do řady před nás. Pohyboval se nášlapným způsobem, jak z kresleného seriálu, aby pak “hodil šipku” na klekací prkénko, protože zakopl o opřenou berli jedné paní z kraje lavice. V tomto momentu se neubráníte smíchu a i přesto, že náš chichot/prskot byl velmi krátký a i poměrně tichý, byl jsem já a další tři osoby takřka probodnuti laserovými pohledy ostatních.
Svatba na Slovensku ale probíhala naprosto bez problémů. Trochu delší obřad, ale zajímavý. Co už jsem ale tušil, že po této části přijde, bylo nalévání panáčků. Před branou do Božího chrámu se "cinkalo" plastovými jednorázovými kalíšky a vlastně už ani nevím, co dobrého jsme pili. Pro mě to měla být vlastně jakási předehra před hostinou a nočními radovánkami, ze kterých jsem měl i jisté obavy, protože co si budeme říkat. Člověk už vyšel za cviku a o východu Slovenska se traduje, že s alkoholem se zde opravdu nemažou.
Hotel Hilton, který uvítal svatebčany, se role zhostil opravdu na výbornou. Vybrané menu bylo opět velice lahodné, a když k tomu přičtu osazenstvo našeho a vedlejšího kulatého stolu, byl to skvělý večer. Prostor plný sympatických a zábavných lidí nás provázel celý večer a když jsme zrovna neseděli u stolu a nerozebírali všechna možná témata, byli jsme na výpravách za party foto boxem. Ve světle polaroidu se to hemžilo piráty, hasiči, žraloky, mexickými nebo čarodějnickými klobouky. Příhodně zvolená zábava pro dospěláky každého věku.
Následovaly tradiční vložky v krojích, které jsem ze svateb, na kterých jsem měl tu čest být, neznal. Zatrnulo mi snad jen jednou, kdy jsem se mohl stát “tanečníkem” mezi lahvemi. Napodobovat Jánošíka mezi lahvemi s alkoholem, to bych si utrhnul pěknou ostudu. Naštěstí pána, který opravdu dokazoval, že svému řemeslu rozumí, vystřídali borci z řad svatebčanů, kteří se svého účinkování zhostili zcela dobrovolně. Nutno dodat, že nejen se ctí, ale dokonce s grácií a někdy to vypadalo, že se tím někteří i živí. Čeho jsem se osobně účastnil, byl Redový tanec, velmi pěkná tradice, kdy si za peníze uzurpujete krátký tanec s nevěstou. My ho pojali jako hromadné uskupení několika lidí připomínající kolo kolo mlýnský. Bác jsme ale neudělali, nebojte.
Celý večer hudebně doprovázela cimbálovka, která nehrála špatně, ale mladší ročníky s přibývajícím časem začala lehce unavovat. Jaký to obrat po druhé hodině ranní, když přišel na řadu DJ a následně také “Just Dance” na plátně pro všechny. Tancovat na světoznámé pecky, včetně choreografií, se ne každému, včetně mě, dařilo. Bylo ale vidět že si aktivitu všichni užili.
Vzhledem k našemu náročnému víkendu jsme se zpoceni a plni zážitků rozloučili a kolem čtvrté hodiny ranní opět stáli s výslužkou před uzamčeným hotelem. Co si budeme nalhávat, tentokrát to bylo o dost delší zvonění než předešlou noc. Dobrá věc se ale podařila i podruhé za sebou a mladíka z recepce jsme nemilosrdně vzbudili. S omluvou a pocitem viny, že se mladík moc nevyspí, jsme vyšuměli do našeho pokoje.
Po krátkém šlofíku jsme byli opět na nohou a vychutnávali si ranní snídani, abychom zanedlouho opustili útulný hotel a vyrazili na nákupy a směr rodný dům Martinky. Vzhledem k dlouhotrvající frontě v květinářství nám ujely všechny potřebné spoje a kvůli nabitému programu jsme využili místní variaci na taxi službu. Během cesty jsem si uvědomil, že se bude vlastně jednat o první střetnutí tváří tvář s rodinou moji přítelkyně. Během covidových měsíců se naskytla pouze tato krátká příležitost a vlastně jsem z ní nebyl vůbec nervózní.
Doteď si říkám, že vše proběhlo v naprostém klidu a pohodě. Dobře jsme se najedli a snad jsme si padli do noty. Samozřejmě jsem byl uvítán také několika panáčky vodky, ale zatím nic, co bych neustál. Beru to trochu jako takový předvoj pro návštěvy příští. Poznal jsem také třetí sestru a jejího přítele. Bohužel nebylo příliš času se více poznat, protože už nám začínaly pípat notifikace, že nás na letišti brzy očekávají. Proto bylo skvělé, že jsme měli přímo rodinný odvoz a nemuseli čekat na příjezd dalšího taxikáře.
Všechno se to sehrálo tak rychle a už jsme se loučili a vcházeli do útrob malého košického letiště. Opět nás čekala moje nejoblíbenější disciplína, a to bezpečnostní prohlídka. Co vám budu vyprávět, zase se mnou byly problémy. Poté, co jsem perfektně rozložil veškerá svá zavazadla do přihrádek, jsem byl upozorněn, že mám zavřít taštičku s elektronikou. Nechápal jsem proč, když na Ruzyni problém nebyl a hlavně jsem tušil, že to tak bude lépe přehledné pro scanner než když bude organizér zavřený a elektronika s kabely se bude překrývat. Lehkým vzdorem a kroucením hlavy jsem si následně možná vysloužil možnost projít se bezpečnostním rámem naboso. Boty, které mi v Praze nepípaly, řvaly na Slovensku jako divé. Ve finále tedy nic hrozného, ale mé osobě se zkrátka málokdy poštěstí, že bych na letišti prošel v klidu bez stěrů, zouvání nebo osobních prohlídek.
Do bezcelní zóny jsme se dostali přesně v půl třetí odpoledne a prohlíželi si možnosti občerstvení, které, pokud se nepletu, byly celkem tři. Víceméně bylo vše obsazené a nechtělo se nám stát fronty. Koupili jsme tedy pití v malém obchůdku připomínajícím trafiku a uchýlili jsme se k odletové bráně, kde jsme byli takřka jediní. Odlet našeho spoje byl původně naplánován na 15:35. Proč jsem použil slovíčko původně? Mnozí již zavětřili, že ne všechno se dále bude odehrávat podle plánu. Ano, je tomu nebo spíše bylo tomu tak.
Poté, co nějakých 15 minut před třetí hodinou přistálo letadlo společnosti Ryanair letící z Prahy, jsme stále věřili, že je všechno, jak má být. Ve tři hodiny jsme byli vpuštěni na plochu letiště a mířili k létajícímu oři. Zpátky na nás čekala 11. řada vlevo a Martinka se těšila na krásný výhled za slunečného počasí. Jaké to bylo překvapení, když řada číslo 11 byla snad jedinou, která měla okénko zaslepené - spíše ho tedy neměla. Dobře, stane se, hlavně ať v pořádku doletíme.
Znenadání přišla k našemu sedadlu letuška a z horní skříňky vyndala můj batůžek se slovy, jestli je to moje a zda si ho nemůžu dát pod sedačku, protože je malé a potřebuje prostor na jiné zavazadlo. K tomu jsem pouze dodal, že bych byl rád, aby se nový parťák mého obleku choval obezřetně a nezmuchlal mi ho úplně. K mému velkému překvapení mi bylo pouzdro s oblekem a šaty přítelkyně hozeno na kolena. Co s tím? Nezájem, někam si to dejte. Dobře, hlavně, že nemám mít na sobě kvůli bezpečnosti žádné velké věci. Zkusil jsem tedy zaháknout ramínka o sedačku přede mnou a čekal, co se bude dít dál. Moc toho nebylo.
Patnáct minut před vzletem byla v letadle otevřená nejen venkovní dvířka, ale také dveře od pilotní kabiny. Nikde se nic nedělo, všude klid. Alespoň z našeho pohledu se tak mohlo zdát. Tak trochu jsem ve vzduchu cítil, že není všechno, jak má být. Třeba zapomněli naložit náhradní filánže (diváci seriálu Přátelé vědí).
V době kdy jsme měli původně odlétat, jsme byli upozorněni, že dojde k několikaminutovému zpoždění z důvodu technických problémů. To už samozřejmě zbystřila většina do té doby vyklidněných cestujících. Z pár minut se stala půlhodina a v 16:00 nám bylo oznámeno, že byl nalezen defekt na předním kole a nelze z bezpečnostních důvodů vzlétnout. Na konzultaci byla zavolána specializovaná firma, která měla rozhodnout, zda je možné kolo opravit nebo bude zapotřebí přistavit náhradní letadlo. Zde je třeba uvést, že Ryanair měl svoji nejbližší základnu v Polsku, takže případné čekání na nový spoj by se lehce protáhlo. Tak či tak, byli jsme odveleni zpět do odletové haly, kde nás budou nadále informovat o dalších krocích.
Jediným problémem bylo, že mezitím odlétl druhý a poslední spoj tento den a letiště se začalo uzavírat. Ze tří možností občerstvení vlastně nezbylo žádné, kdyby jedna paní v bufetu nezůstala nebo se nevrátila a neotevřela. Vzhledem k tomu, že jsme byli jedni z posledních, kdo letadlo opouštěl, byli jsme také poslední ve frontě skoro 190 lidí čekajících na občerstvení. Opět jsme se tak uchýlili do známých končin odletové brány F. Zpoza okna jsme sledovali frmol kolem předního kola letounu, zaměstnance letiště drandící na kolech a počítali minuty zpoždění, o kterých jsme následně informovali do Prahy.
Zpět nám kolovaly zprávy typu, abychom si půjčili letadlo papeže Františka, které ale tou dobou bylo stále ještě v Bratislavě. Během 20 minut hlásal rozhlas, že předpokládaný přílet nového letadla je 17:00. Ihned jsem začal koukat na Flight Radar, které letadlo je v blízkosti a mohlo by odpovídat našemu náhradnímu stroji. Světe div se, nic jsem nenašel. Ihned prozradím, že přílet v pět hodin se samozřejmě nakonec nekonal. Nikde žádné další informace až do doby, kdy jsme se měli odebrat pro kompenzační vouchery. V šest hodin se tak fronta z bufetu přesunula do fronty na vouchery a má maličkost opět byla jedna z posledních. Fronty se tak přelévaly, že sice jsem měl v ruce poukázky na 8 EUR, ale nebylo je kde proměnit.
Zasedl jsem tedy opět k Martince do prostoru odletové brány F a hledal na displeji náhradní letoun. Sem tam jsem se šel projít a při jedné z průzkumných misí jsem na příletové obrazovce uviděl informaci “18:30”. Že by to byl přílet nového letadla? Vskutku tomu tak bylo. Posléze se přidala také informace, že nový pokus odletět do Prahy je naplánován na 19:15, tedy skoro 4 hodiny od původního plánu. 18:32 opravdu přistál náhradní stroj a postavil se vedle smutného a rozbitého. V tu dobu se většina okupantů bufetu vydala k odbavovacím bránám A a B. My jsme zamířili do malé fronty u občerstvení, které ale vypadalo jak po nájezdu kobylek a kdyby lidé mohli, tak si snad s sebou odvedou i chudák paní, která celou dobu statečně bojovala a odbavovala objednávky. Na nás nakonec zbyly alespoň dvě laskominy v podobě několika kuliček Raffaello a pytlíku M&M's.
S kořistí jsme vyrazili směr nový letoun a během focení jsem si všiml, že zpoza letadla odjíždí náklad v podobě velkého kola. Pokud mělo být náhradním pro pochroumané letadlo, jeho velikost se mi příliš nepozdávala. Nu což, hlavně ať letí to naše a hlavně ať má řada číslo 11 vlevo okénko. Splnilo se nám nakonec pouze jedno přání. Okénko bohužel vlevo opět nebylo. Při odletových přípravách, kterým asistovala také část posádky z nového letadla, jsme se dozvěděli opravdu zajímavou informaci. Všetečná paní, která seděla vedle nás, si k sobě zavolala letušku a ptala se jí, proč náhradní letadlo přistálo tak pozdě. K našemu velkému překvapení se slečna rozhovořila o tom, že v Polsku hledali náhradní kolo, proto se zpozdili o hodinu a půl a když už konečně vítězoslavně kolo našli a přivezli, tak na místě zjistili, že se jedná o kolo zadní. Nevěříte? Také jsme nevěřili, ale už dávalo smysl to obrovské kolo, které se vyhřívalo na vozíku zapřaženého za vysokozdvižným vozíkem, okolo kterého postávalo několik zaměstnanců s rozporuplnými výrazy.
Komická vložka to byla pro nás, kteří v Praze nepřestupovali na další lety. Kdo letěl dál na dovolenou, se vzniklé situaci asi příliš nesmál. Nicméně, i na toto pravidla létání myslí a předpokládejme, že těmto lidem bylo nabídnuto kvalitní ubytování a takové kompenzace, aby se co nejrychleji na místo finální destinace dostali. Samotný let do Prahy byl opravdu superrychlý a trval cca 50 minut. Ve 20:05 jsme totiž už pojížděli k Terminálu 2. V autobusu, který nás dovážel k hale, jsem si ještě uvědomil, že jsme zapomněli vyplnit příjezdový formulář a během chůze ke kontrole v příletové hale jsme se ho snažili vyplnit na svých mobilních zařízeních. K mé velké smůle měl web problém s iOS zařízením, na kterém nešlo vyplnit sedadlo, protože se daná nabídka prostě odmítala otevřít. Vystoupil jsem tedy z fronty a po vyzkoušení několika prohlížečů jsem se vzdal a naťukal formulář na Androidu mé přítelkyně.
Samozřejmě mi nepřišel email o potvrzení, který bych ukázal pánovi přede mnou, ale vzhledem k tomu, že jsme byli už poslední, stačila mu obrazovka formuláře a Tečka. Byl jsem tedy vpuštěn do své vlasti a netrvalo dlouho a email přišel hned po našem opuštění prostor letiště. Hladoví jsme ještě v metru objednali pizzu a cestou domů ji stačili ještě vyzvednout. U dobrého pokrmu nás ale začala hryzat myšlenka, že takovéto zpoždění přeci není jen tak a třeba za to můžeme i něco dostat.
Na internetu jsme našli plno nabídek různých firem, které se pyšnily, že za nás vše vyřeší a ideálně si za to vezmou pouze 50% z vymožené částky. Když je to tak jednoduché, co se týká úspěšnosti, proč bychom si to nemohli zařídit sami? Začali jsme tedy pátrat a rozhazovat sítě, ve kterých nakonec uvízl můj kamarád, který nám poslal přímo link na Reklamační formulář EU 261. Na internetu jsem se nakonec dočetl, že při zpoždění větším jak 3 hodiny je letecký dopravce na základě délky letu povinen vyplatit náhradu 250 EUR na osobu.
Neberte to, obnos 500 EUR by totiž razantně převýšil náklady na zpáteční letenky pro nás oba. Jediným problémem tedy bylo dostat od Kiwi.com emaily, na základě kterých udělali registraci letenek. Mysleli jsme si, že tohle bude nepřekonatelná překážka, ale k našemu údivu vše proběhlo hladce, email jsme dostali, žádost odeslali. Ryanair ještě chtěl pro jistotu potvrdit kopií dokladů naše totožnosti, protože emaily z žádostí neodpovídaly těm registračním. Ihned po dodání podkladů nám žádosti schválil a do 10 pracovních dnů opravdu prostředky na námi deklarované účty dorazily. Pokud se bojíte posílat obrázky dokladů, určitě doporučuji přidat přes fotku dokladu a hlavně přes bezpečnostní prvky vodoznak s nápisem, že se jedná pouze o doložení identifikace pro účely formuláře EU 261. Pokud se vám tedy zpozdí let a vina zpoždění je na straně dopravce, neváhejte, máte na odškodnění plné právo.
Výlet do Košic bych tedy shrnul jako velmi pozitivní plný dobrodružství, poznání zajímavých lidí, památek a tradic. Určitě se budu na východ Slovenska rád vracet, pokud to situace dovolí a určitě k tomu s přítelkyní rádi využijeme leteckých služeb. :)
Závěrem bych se chtěl omluvit všem fanouškům Tripovníku za několik měsíců nečinnosti. V době covidové zkrátka nebylo tolik času a když, tak jsem si i já vyzkoušel, jaké je to míti Deltu. Věřím ale, že se mi podaří intervaly mezi dalšími "zážitky mezi řádky" zkrátit. Sledujte proto nadále sociální sítě Facebook a Instagram, aby vám další dobrodružství neunikla.
Zveřejněno: 06.03.22 v 22:25
Krátké výlety 2021
Zajímavosti
- Do Košic se dá velmi pohodlně a levně dopravit i letecky
- Naše cesta zpět nám zaplatila většinu nákladů celého výletu
- První restaurace po příjezdu na Slovensku oplývala symboly Prahy a ČR
- Juicy Lucy burger v Dobrých Časech
Sociální sítě
