Tripovník - Cestování z vlastního pohledu

Pokud již delší dobu čekáte na pokračování blogu a nenacházeli jste nový obsah, nezoufejte! Blog jede dále a nové kapitoly jsou v přípravě. Pouze se nakupila spousta zážitků a pracovních povinností, takže na psaní už nezbývalo příliš času. Jedním z důvodů zpoždění byl nákup nového DLC “Age of Empires II: Definitive Edition - Dawn of the Dukes”. Kdo je obeznámen se značkou Age of Empires, dozajista pochopí, že nešlo odolat přidání Čechů v čele s vojevůdcem husitů. 

Hraním jsme s přítelkyní a kamarády strávili mnoho srpnových hodin, včetně pátku 13. Pro mnohé smolný den, pro nás epický večer s čtyřhodinovou bitvou do brzkých ranních hodin. Jindy by se nejednalo o velký problém, ale to bychom si nesměli na sobotní ráno naplánovat brzké vstávání a výlet do jihočeského Tábora. Když už jsme se za Žižku a spol. bili na virtuálních kolbištích, řekli jsme si, že si vozové hradby půjdeme prohlédnout i v reálném životě. Kvůli množství alkoholu, které jsme při bitvách jednookého vojevůdce vypili, jsme nebyli uzpůsobeni k řízení motorového vozidla. O dopravu však bylo postaráno, protože jsme měli na jih Čech vyrazit s rodinkou sestry mé přítelkyně, se kterou jsem absolvovali už výlet na rozhlednu Máminka - více o výletu si můžete přečíst v kapitole “Tip na rodinný výlet s rozhlednou Máminka”.

Obrázek: Pohled z hradeb nad centrálním parkovištěm

Po čtyřech hodinách hraní jsme měli k dispozici celé čtyři hodiny spánku. K našemu údivu jsme však byli na značkách na druhé straně Prahy takřka přesně ve smluvených devět hodin ráno. Dvě minutky navíc už ale nehrály roli, protože jsme oproti dalším dospělákům byli o tři děti ve výhodě. Netrvalo však dlouho a natěšená rodinka vyběhla a naskákala do připraveného Fordu S-Max, který se kvůli nám dvěma pro tento den proměnil v nefalšovaný minibus. Na uvítanou jsme ještě dostali skvělé tousty s vajíčkem, takže jsme v ranní koloně na D1 hladem nakonec netrpěli.

Co čert nechtěl, několik bouráků si na dálnici dalo sraz u svodidel a trochu nám tím upravily dojezd do malebného jihočeského městečka. Když se do dopravního marasmu přidala i zvýšená vytíženost výpadovky na Benešov, navigace nás nakonec vytáhla na objízdnou trasu po nedalekých okreskách. Pravdou je, že cesta na jih na tom nebyla tak zle. Kdo mířil na sever, v kolonách si užil podstatně více času. Už tam budem?

Obrázek: Muzeum LEGA v Táboře - kdo by nemiloval tyto všemožně tvarované kostičky... Dokonce i Přátelé zde mají svoji kavárnu!

Vskutku, hodinu před polednem jsme dorazili na kraj města a hledali místo k zaparkování. Pro velkou americkou káru jsme nakonec vybrali parkovací dům “Parking Centrum”. Toto místo má velkou výhodu ve své lokaci. Tímto výčet kladných přirovnání bohužel končí. Stáje pro železné oře projektovali zřejmě pro automobily typu Smart nebo jiné městské skřítky. Nájezdy do pater jsou pro delší a širší vozy opravdovou výzvou a s S-Maxem jsme si “zarejdili” hodně. Naštěstí jsme nemuseli až do posledního patra a našli jedno místečko v patře předposledním. Malé parkoviště = malé ceny. Za den parkování, pokud se do budovy vejdete a nezaseknete se v ní, vás přijde na krásných 40 Kč.

Jakmile ale vystoupáte výše - na střechu parkovacího domu, ocitnete se na “hradbách” s vyhlídkou na Jordánskou hráz. Že si zde husitského vojevůdce váží, je vidět hned od začátku. Naproti nám se zjevila Žižkova ulice a Žižkovo náměstí bylo co by kamenem dohodil. My, slušně vychovaní, kameny ani kostkami neházíme. Raději se díváme, jak se z nich staví. Řeč je nyní o známých plastových kostičkách různých tvarů a velikostí, jejich malé muzeum si můžete v Táboře v Betlémské ulici jít prohlédnout. Na to, na jak malém prostoru se muzeum nachází, je zde opravdu hodně k vidění a navíc si můžete zasoutěžit ve hledání pohádkových příběhů nebo počítat konkrétní panáčky z LEGA. Při soutěžení jsme se docela zapotili, ale pro děti jsme společnými silami nakonec výhru i tak získali.

Obrázek: Táborské malebné uličky jsou jako z pohádky

Krátce po poledni jsme se přesunuli na Žižkovo náměstí. No a kdo jiný by měl na tomto místě svou sochou vévodit než právě husitský vojevůdce. K vidění na náměstí je taktéž kus vozové hradby, která neodmyslitelně patří k obranným prvkům husitů. Chvíli jsme se zastavili u místní kašny a pomalu šli do Husitského muzea koupit lístky na prohlídku. V rámci návštěvy doporučujeme navštívit i podzemí pod Táborem. Vzhledem k tomu, že se jednalo o komentovanou prohlídku s průvodcem, která začínala až ve dvě hodiny, šli jsme si ještě prohlédnout jiné podzemí. 

Nenápadné “Strašidelné muzeum” na rohu náměstí vydávalo prapodivné skřeky a hlaholení vystresovaných dam. Bodrý pán u pokladny měl totiž v rukávu několik překvapení, kterými většinu návštěvníků dokázal postrašit. Děti si samozřejmě atrakci chtěli vyzkoušet, ale na to, co bylo uvnitř, byly asi stále příliš malé. Nicméně, nebojácnost byla silnější, a tak se první tým složený z malého Tomíka, maminky Lenky a mé maličkosti, vydal na dobrodružnou výpravu. Netrvala sice dlouho, ale i tak nutno říci, že klučina vydržel několik příšer a temné podzemní táborské chodby.

Obrázek: Žižkovo náměstí - můžete se zde najíst, napít, bát se v podzemí se strašidly nebo v podzemí bez strašidel...

Lenka tedy odevzdala svou ratolest zpět základnímu táboru a společně jsme vyrazili na strašidelný průzkum. Asi nejvtipnější byl návrat z nejhlubšího místa, kdy se po schodech najednou začala kutálet jakási hlava bez těla. Pár před námi to vyděsilo natolik, že už chápu, odkud se prapodivné zvuky tak často linuly. Sťaté strašidlo MI přistálo akorát u nohy. Takového zpracování by se nemuseli stydět ani ligoví fotbaloví velmistři. Hlavu jsem ale centrovat zpátky do chumlu nechtěl, takže si s ní pohráli zase jiní návštěvníci.

Obrázek: Jen namátkou část strašidelného podzemí... Bojíte se?

Trochu jsem doufal v to, že vyjde řada na Martinku, která byla se mnou a Tadíkem členkou druhého tažení, ale nakonec hlavu asi někdo zahrál do autu. Tadík, ač mladší od Tomíka, vydržel celou polovinu temného podzemí, ale nakonec chtěl taky za mamkou na světlo. V pěti, respektive třech letech, to byl pro kluky výkon hodný bobříka odvahy. Než jsme jedno podzemí vyměnili za druhé, ještě jsme si chvíli poseděli na lavičce před muzeem husitství a koukali na frmol na náměstí a hlavně hlídali akční dětičky, které byly stále plné energie.

Blížila se druhá hodina a my jsme se už pomalu řadili do fronty na další prohlídku chodeb, které čítají dohromady několik kilometrů, ale náš okruh byl výrazně menší. I tak lze pro milovníky podzemí doporučit. Vzhledem k teplotě a celkovým podmínkám jsme litovali chudší obyvatele Tábora, kteří zde žili i mimo evakuační období kvůli nájezdům nebo požárům. Běžně tu prý s nimi žila i domácí hospodářská zvířátka. V podzemí se tedy prakticky nacházelo druhé náhradní a v rámci možností soběstačné město. Na konci sklepení ještě můžete shlédnout malou galerii s pěknými obrazy a následně opět spatříte sluneční svit.

Obrázek: Husitskému muzu vévodí velká socha Jana Žizky. Můžete si také prohlédnou postupné rozrůstání města

I my ho spatřili a nejvíc se asi těšila ven nejmenší Tamarka, pro kterou už byla půl hodina pod Žižkovým náměstím příliš. Odměna již ale byla na cestě. Z náměstí jsme se vydali do parku pod hradbami a mířili do restaurace Housův mlýn. Zatímco jsme objednávali, děti si hráli s nepřeberným množstvím venkovních hraček, které byly k dispozici. My jsme ještě pokukovali po muzeu filmové zbroje, které bylo uvnitř velkého objektu bývalého mlýnu.

I když jsme nakonec usoudili, že bude lepší se vrátit do Prahy ještě za světla, byli jsme naprosto spokojeni a máme důvod se do Tábora i do této restaurace ještě nejednou vrátit. Jídlo bylo naprosto vynikající, ceny velmi příznivé a porce pro danou cenovou relaci opravdu velkorysé. Přes menší nelibost dětí tento krátký výlet pomalu končil. Po krátké zastávce v parku na hřišti stejně byly vyšťavené tak, že postupně usnuly ihned, jak zavrněl motor Fordu S-Max. Než k tomu ale došlo, za zmínku ještě stojí velká párty a sraz romské menšiny pod Hradební ulicí. Hudba se rozléhala do všech končin a na místo docházelo tak velké množství hostů, že jsme si jako menšina v tu chvíli přišli my. 

Obrázek: Člověk by nevěřil, na co všechno se podzemí využívalo. Dokázali byste v tomto prostředí žít nebo vychovávat své děti?

Cesta do Prahy byla již dopravně lepší a po rozloučení se s částí výletníků jsme mohli pokračovat ještě procházkou centrem města. Na Příkopech jsme nakoukli do hračkářství Hamleys a kolem Prašné brány zapluli zpět do metra. Před příchodem do bytu jsme ještě nakoupili potřebné chmelové nápoje a jak jinak lze zakončit den s husity než bitkou v Age of Empires 2 DE. Hrdě jsme se bili za český národ a nakonec zvítězili!

Obrázek: Z návštěvy Hamleys jsme si přivezli dilema... Co myslíte, který z nich by vyhrál? Můžete nám napsat na Instagram nebo na Facebook do komentářů...

Tímto končí nedlouhá kapitola krátkého výletu do husitského města Tábor. Kapitola, kterou jsem měl rozepsanou více než měsíc. V poslední době nebyl čas příznivý dalšímu blogování na Tripovníku, ale tyto časy opět přijdou a vězte, že je stále se na co těšit. Zbývá zakončit příběh Cesty do Ameriky, poslední dva dny v New Yorku a můžete se také těšit na nové výlety, které jsme právě s přítelkyní absolvovali na naší první společné dovolené.

Sledujte proto naše sociální sítě Facebook a Instagram, aby vám nic neuteklo. Děkujeme za přízeň a výletům zdar!