Výstup na Babku a boj s všudypřítomným vedrem
Zajisté si pamatujete příchod brutálních veder o minulém víkendu. Řada z vás jistě neodolala a zajela se svlažit někam k vodní hladině, někdo se vyvalil u svého soukromého bazénu a byli i tací, kteří jeli sbírat jahody na jeden z mnoha samosběrů. My z Tripovníku jsme se však opět vydali na výlet. Netvrdím, že předešlé možnosti jsou špatné, ale voda a jahody přitáhly davy lidí a jen tak ležet a pálit se u bazénu jsme o víkendu vyměnili za krásnou takřka 18 kilometrů dlouhou procházku v okolí Brd.
Pro mnohé šílený nápad, když k základnímu parametrům cesty přidáte teploty převyšující 32 stupňů ve stínu a skoro 1 600 výškových metrů, které bylo zapotřebí zdolat. Pro takovéto nápady potřebujete kromě odhodlání také hodně tekutin pro striktní pitný režim a také si přivstat. My jsme s přítelkyní zvládli dva ze tří ukazatelů. Vzhledem k pozdnímu ulehnutí sice budík svoji práci v 6:20 odváděl skvěle, ale k probuzení došlo až o celou hodinu později. Snídaně do postele a příprava batůžků včetně pokrmů zabrala trochu času navíc a ručičky na hodinách překročily půl desátou. Teplota v tu dobu byla takřka ideální, avšak ne konečná. Naše odhodlání postavit se na start v Řevnicích ale neopadlo. Vstříc dobrodružství jsme vyrazili směr Řitka.
Příjezd zezadu, od vesničky proslavené Helenkou Vondráčkovou, nám doporučily mapy od Googlu a nutno říci, že cesta zákrutami v rámci přírodního parku Hřebeny byla opravdu zábavná. Nově vypadající silnice bez krajnic v hustém lese a zatáčka za zatáčkou. Úsměv na rtech kazil trochu fakt, že od hranice parku jsme pouze klesali a nikoliv nevýznamně. Přišlo mi vtipné, že tohle budeme za parné soboty bez mráčku absolvovat opačným směrem a pěšky. Soustředil jsem se ale raději na cestu, na které jsme potkávali velké množství cyklistů a motorkářů. Hlavně cyklistům bez elektrokola jsem situaci opravdu nezáviděl.
Zaparkováno, vzhůru na Babku!
S ustájením našeho čtyřkolového mazlíka v Řevnicích nebyl žádný problém. Podařilo se nám zakotvit v jedné z uliček v zástavbě rodinných domů kousek od opravdu luxusního dětského hřiště. Lépe vybavený ráj pro malé děti budete hledat velmi těžko. Být s námi malí svišti, jako při posledním výletu na rozhlednu Máminka, neopustíme základní tábor. Vzhledem k tomu, že nás by na hřiště stejně nepustili, započali jsme výstup k vrcholu Babka. Řevnickým lesem nás doprovázela Fabiánova naučná stezka, ale jen do nedalekého lesního divadla. Ještě, že na těchto prknech divadelní scény si nepotrpí na obleky či lepší oblečení. V opačném případě by bylo zajímavé vidět návštěvníky, jak do 13% stoupání potí své košile a saka.
Ale aby bylo co potit, je třeba doplňovat pitný režim. Proto jsem nám už od prvních kroků nastavil na hodinkách “buzerující” režim. Ten měl zapříčinit, že každých 15 minut vyndáme ze svého batůžku jednu ze dvou 1,5 litrových petlahví, ze kterých budeme upíjet. Po několikátém opakování jsem si ale další manipulaci s batohem odpustil, raději průběžně upíjel z lahve a nesl ji v ruce. Jak by se zde hodila vychytávka s hadičkou, hlavně, když chcete neustále tasit mobil a fotit krásy kolem. Dlouho netrvalo a batoh byl dole znovu. Opalovacím krémem jsme sice byli namazáni důkladně, ale repelent bylo třeba aplikovat nejen na nohy, ale na prakticky celý zbytek těla. Lesy kolem totiž hlučely výrazným životem přemnoženého hmyzu a všudypřítomné otravné mušky a komáři by nás jinak nervovali a sežrali zaživa. Ochranného prostředku před pichlavým nepřítelem jsme si vážili o to více, když jsme dorazili k Babskému potoku u rozcestníku “Pod Strážným” a vytasili opět mobily pro zdokumentování okolí.
Po pečlivé dokumentaci pro Tripovník jsme se vydali po modré a opět to bylo do kopce. Nekonečné stoupání ukončil až další rozcestník “Babka - odbočka”, kde jsme si opět chvíli oddychli pozorováním okolí skrze vykácený pás lesa kvůli sloupům vysokého napětí. Překrásnou scenérii jen trochu kazil fakt, že těsně před polednem do nás slunce pralo své ostré paprsky a mimo les se nedalo dlouho fungovat. Vydali jsme se tedy dál po odbočce na vyhlídkové místo na vrchu Babka. Proti proudu “kamenné řeky” jsme už zase stoupali. Tentokrát vstříc skalám v nadmořské výšce 506 metrů.
První z vrcholů našeho výletu byl opravdu impozantní. Kopec, který mimo jiné skýtá i zarostlé opuštěné křemencové doly, jsme měli jen pro sebe. Malé skalní útvary byly velmi fotogenické a byl z nich krásný výhled. A ke všemu ticho, to překrásné ticho. Ani nám nevadilo, že bylo pravé poledne. Lezli jsme po rozpálených skalách a hledali nejlepší místa na focení. Při pohybu po skalách ale žádné zábrany proti pádu nehledejte. Buďte proto velmi opatrní, pokud se na oblíbené turistické místo vypravíte také.
Při své návštěvě se také nezapomeňte zapsat do knihy návštěv, my tak učinili před sestupem zpět k rozcestníku. Dávejte si ale pozor a raději při podpisu zvolte obyčejnou tužku, jinak se může stát, že budete mít od propisek modré ruce jako měla nakonec i moje Šmoulinka. Problém, který by nevyřešila dezinfekce, již jsme si kvůli Covidu-19 navykli všude nosit, to ale nebyl. Vymydlení a čistí jsme tak mohli rozbalit piknik pod navigační cedulí a v klidu poobědvat. Zde se zase vyplatil chladivý gel, který každému stále držel teplotu a ochlazoval v batůžku nejen vodu, ale také zeleninu, banány a obložené kaiserky.
Nebyla to fata morgana, ale stejně jsme se v jezírku nesvlažili
Po doplnění energie na nás čekalo první zajímavější klesání. Ovšem většinou platí, že když jdete dolů, budete muset jít i nahoru a vzhledem k tomu, že Babka nebyla nejvyšším bodem naší výpravy, brzy se před námi cesta začala zvedat. Od rozcestníku “Pod jezírkem” v nadmořské výšce 450 metrů nás čekalo půl kilometrové 19% stoupání. Žluto-modrou turistickou stezku bylo třeba v jednom úseku hledat kvůli vykácené mýtině, ale jinak nebylo kam uhnout. Les krásně voněl, stejně jako my, i když jsme se do kopce v tom parnu docela zapotili. Naše vůně “eau de repelent”, kterou jsme na sebe navzájem aplikovali, byla důležitou prevencí proti neustále otravnému hmyzu.
Stoupání nám dalo opravdu zabrat, ale ne tolik jako malým modrým broučkům, které jsme začali vídat pod svýma nohama. Z nějakého důvodu si pouze neopalovali své spodky, ale spali spánkem spravedlivých. Chrobáci lesní, lépe známí jako hovniválové, nikoli jako filmoví hrdobci, zde měli svoji stezku smrti. Za celou cestu jsme mrtvých čističů lesa potkali bohužel nespočetně a nevěděli proč. Občas jsme však nějakého čilého jedince přeci jen potkali, takže les ještě nebyl úplně zatracený.
Už netrvalo dlouho a byli jsme téměř u Jezírka. Původní nápad svlažit si nohy byl ale nakonec zamítnut, protože vodní plocha obklopená skalami a několika chatkami se už nacházela hluboko pod námi a navíc vše vypadalo hodně soukromě. Vzdali jsme tedy hold před pomníkem obecního hajného Jana Maršálka a pokračovali dále po “Svatojakubské cestě - Všerubské”, na kterou jsme se napojili po krátkém klesání k rozcestníku “Jezírko”. S rychle doplněnou energií ve formě müsli srdíček a horalky jsme si to pelášili vonícím lesem připomínající vůni Chorvatska. Sice jsem tam nikdy nebyl, ale plně důvěřuji své přítelkyni. Kromě omamujícího aroma lesů jsme si stále hráli na botaniky a fotili překrásné květiny různých barev. K tomu všemu rovná cesta, o poznání lehčí batůžky, kolem nás žádní další lidé, jen my - prostě pohodička.
Po hřebenech k poutímu místu
Významný posun k civilizaci nezpůsobilo ani napojení na cyklostezku u rozcestníku “Červený kříž”. Pravda, už jsme nyní šlapali po asfaltu a občas nás minul cyklista “flákající” se na elektrokolu, ale v Českých lesích stále najdete i takové cyklisty, co jedou pouze za své. Nikdo nevypadal, že by využil služeb Červeného kříže. Jak je toto přirovnání nevhodné, jsme zjistili až o pár metrů dále v nenápadné zatáčce, kde se opravdu u cesty tyčil velký červený kříž. Z cedulky jsme zjistili, že jde o tragický příběh neopětované lásky, znásilnění a ztrátu dvou mladých životů. Trochu temná strana brdských lesů.
Během chůze po “Hřebenové cestě” se nám po pravé straně pomalu začal mezi stromy odkrývat nedaleký Mníšek pod Brdy. To nám dalo tušit, že už jsme velice blízko naší další zastávce, kde bylo plánované stánkové občerstvení a také dojedení našich zásob, které jsme s sebou nesli na zádech. Po odbočce z cyklostezky už jsme byli takřka u cíle a najednou se před námi začaly objevovat známé stavby. Kdo poctivě četl náš výlet do Českého ráje, už zajisté ví a získává bludišťáka. Ano, jednalo se o křížovou cestu. Tentokrát jsme si ji ale dali trochu z opačné strany. Jednotlivá zastavení byla také o dost bytelnější, než tomu bylo týdny zpět na vrchu Tábor. Klesali jsme po naučné stezce přes malé jezírko, kolem zrekonstruovaného klášteru Skalka až po na kraji kopce vystavěnou kapli svaté Máří Magdalény. Po stranách této dominanty brdského hřebene je překrásný výhled na Mníšek pod Brdy a pokud máte štěstí, po pravé straně jsou ve stínu k dispozici i lavičky natočené právě na zmíněné městečko.
Samotná kaple byla bohužel zavřená, takže jsme si udělali pár snímků a ukořistili čerstvě opuštěné místo na sezení a na lavičce snědli zbytek svých zásob. Byla to hotová idylka, navíc kolem třetí hodiny odpoledne slunce zatahovalo své drápy a venku na otevřeném prostranství začalo být snesitelněji. Když jsme se rozhodli přesídlit ke stánku a doplnit tam pitný režim, usmálo se na nás štěstí. Z kaple zrovna vycházela skupinka lidí a pán, který držel v rukou klíče se na nás usmál a než jsme se stačili zeptat, sám nám zdvořile nabídl, zda se také nechceme podívat. K prohlídce nám také dal i pěkný výklad historie stavby a její rekonstrukce. Jako bonus jsme si pak mohli prohlédnout krásně zrekonstruovaný klášter, který “vyrostl” z poničených základů staré budovy. Uvnitř najdete obřadní místnost spojenou s galerií a zajímavými uměleckými díly. Neznámému sympatickému pánovi bychom chtěli ještě jednou poděkovat a doporučujeme se na místo vypravit. Samotné místo i okolí je opravdu jak stvořené k úžasnému relaxu. Cyklisty je ale třeba upozornit, že v oblasti barokního areálu Skalka je zakázáno jezdit na kole. Měli byste tedy sesednout a svého dvoukoláka vést.
Sympatickou tečkou v areálu bylo občerstvení Skalka v podobě dřevěné chaloupky s posezením. Obsluha byla příjemná, k tomu si připočtěte dobré ceny, správné míry a vyjde vám pohodové osvěžení. Jídlo jsme nezkoušeli, ale pánové za námi vypadali taktéž spokojeně. Trochu jsme se rozseděli a moc se nám na zbytek cesty nechtělo. Sedm kilometrů mělo být, až na stoupání k cyklostezce, prakticky stále z kopce, ale co nám v tu chvíli na lavičce chybělo, že? Zvednout jsme se ale nakonec museli, abychom nakonec nešli domů za tmy.
Konečně klesání! Místy ale trochu zrádnější...
Aby cesta nebyla příliš přímočará, pokračovali jsme ještě chvíli po hřebenu, abychom nakonec překřížili cestu s parkovištěm, kde jsme původně mohli mít výchozí bod. Dobře, že jsme tak neučinili, protože jinak bychom si asi nedali sportovní výšlap z Řevnic k Jezírku. Pro ty, kteří si chtějí udělat výlet s malými dětmi, je to ale lepší volba. Jednak byste je nedostali z Řevnic kvůli parádnímu hřišti a také by s vámi asi nechtěli absolvovat dlouhá stoupání. My se ale blížili začátku klesání a čím více jsme se zanořovali do lesů, tím častěji jsme slyšeli roje hmyzu. Dokonce nás chvíli obletoval samotářský sršeň, ze kterého šel obrovský respekt. Naštěstí jsme ho ale moc nezajímali, stejně jako o pár kilometrů dál jeho kolegu. Chvíli jsme se prošli i katastrálním územím Řitky a v jedné ze zatáček objevili mrštnou ještěrku, která nám chvíli zapózovala a následně seskočila ze stromu a zmizela, než jsme se stačili nadechnout. “U trojáku - rozcestí” jsme hodili skoro zpátečku a po turistické modré jsme započali klesání do Řevnic.
Z pěkné široké cesty se ale časem začalo stávat užší dobrodružství mokřadového typu. Cyklisté zde opravdu využijí blatníky i v takových hicech a o nutnosti repelentu netřeba mluvit. Zahráli jsme si na Pevnost Boyard při balancování na popadaných větvích a přeskakování bahna. V některých momentech by se možná uživila i mačeta. Hned po vyskákání z jedné zarostlé cestičky jsme málem přehlédli značení trasy na jedné mýtině. Tajemství, kam pokračovat, měl na sobě ukrytý velký pařez, který jsme napoprvé samozřejmě minuli. Dávejte zde případně také pozor. Je pravdou, že pokud byste zahnuli doprava o kus dále, dostali byste se na stezku během pár desítek metrů také.
Setrvačností jsme klesali dolů a přeskakovali nebohé mrtvé chrobáky. Našla se ale znovu i jedna živá výjimka, kterou jsme naštěstí nezašlápli. Hovnivál si to však pelášil rychle pryč, když uzřel ve své blízkosti pohybující se nezvané obry. Aby také ne, když občas z blížící se únavy zakopávali o vše, co jim přišlo pod nohy. Jak jsme uslyšeli ruch z projíždějících aut, bylo jasné, že cíl se nemilosrdně blíží. Už brzy si oddychneme a vyrazíme vstříc sprše. Tou dobou jsme po Chorvatsku asi příliš nevoněli. Překročení prvního křížení silnice bylo v pořádku, ale nějak jsem nebyl spokojený s pokračováním modré stezky. Tady by se opravdu mačeta hodila a bylo vidět, že moc lidí tudy v poslední době neprocházelo. Nic, co by ale nespravil deodorant v podobě další dávky repelentu.
Potom, co jsme se proklestili pichlavým roštím, jsme narazili na poslední překážku našeho výletu. Z důvodu těžby byla naše modrá stezka uzavřená. Je s podivem, že jsme si této informace nevšimli, když jsme z Řevnic vyráželi, protože prokazatelně cedule u rozcestníku, podle fotek, opravdu byla. Náhradní trasa sice byla na letáku vyznačená, ale v lese značky chyběly. Na tomto místě nám ani moc neseděly lesní cestičky zakreslené na Mapy.cz, ale směr, kterým jsme se měli vydat, byl nadmíru jasný. Alespoň jsme si o kus dále mohli přejít malý most z kmenů stromů, který by nám jinak zůstal ukryt.
Z původního itineráře na 15,5 kilometru se na trackerech vyklubalo takřka kilometrů 18. Na tak krátkém úseku se jedná o vcelku velkou odchylku. Budeme tedy věřit nějakému průměru, ale i tak šlo ve 33 stupních ve stínu o pěkný počin. Když k tomu připočteme 1600 výškových metrů, které možná také trackery trochu nadhodnotily.
Přežili jsme, velká vedra nás nezdolala!
Suma sumárum, prošli jsme se krásnými brdskými lesy, prakticky jsme nepotkali člověka, zdolali jsme Babku a kochali se z její skalnaté vyhlídky. Přežili jsme, narozdíl od řady hovniválů, stoupání k tajemnému Jezírku. Komáři ani jiný bodavý hmyz si na nás nepřišel. Navštívili jsme barokní areál Skalka s křížovou cestou, klášterem a kapličkou, kde jsme dostali i výklad z historie. Nedaleký Karlštejn jsme sice neviděli, z hustých lesů to byl problém a na řevnické lomy, odkud by možná k vidění byl, jsme se nakonec nedostali. Alespoň je zde ještě dále co prozkoumávat a posouvat se dále po hřebenové cestě, protože brdské lesy jsou opravdu krásné.
Líbila se vám naše trasa? Podnikli byste stejný nebo obdobný výlet také nebo máte s přírodním parkem Hřebeny své zkušenosti? Napište nám své názory na Facebook nebo Instagram pod fotografie z brdského dobrodružství. Budeme se na vás těšit zase u dalšího krátkého výletu.
Odkazy na trasu:
Zveřejněno: 27.06.21 v 13:00
Krátké výlety 2021
Zajímavosti
- Ušli jsme po svých skoro 18 kilometrů
- Průměrná teplota byla přes 30 stupňů
- Vypili jsme přes 4 litry tekutin
- Přežili jsme!
Sociální sítě
