Český ráj to na pohled
Dnešní kapitola Krátkých výletů 2021 bude z hlediska fyzické náročnosti těžší než ta předešlá. Zatímco posledně jsme realizovali trasu přesahující pět kilometrů v okolí hradu Helfenburk u Úštěku, nyní nás čekalo kilometrů devět a podstatně více výškových metrů. Oproti více jak 300 metrům kolem hradu jsme nyní měli překonat více jak dvojnásobek.
Původní termín druhé květnové soboty byl vystřídán druhou květnovou nedělí a byla to výměna jak se patří vydařená. Zamračená sobota a možnost lehké spršky byla vystřídána azurem, viditelností na desítky kilometrů, ale také teplotami na hraně snesitelnosti. Oba dva totiž vyznáváme teploty maximálně do 25 stupňů a co se přehoupne nad, jsou tropická muka. Předpověď 23 stupňů byla tedy za nás ještě v pořádku.
Vybaveni luxusní zdravou svačinkou, tatrankami, dvěma 1,5 litrovými neperlivými minerálkami, opalovacím krémem a dobrou náladou, jsme v pravé poledne vyrazili z Prahy k Tichánkově rozhledně na vrch Tábor. Navigace hlásila příjemnou cestu, a po krátké zastávce na kafe v Mekáči jsme s úsměvem na rtech ukrajovali kilometr za kilometrem. Protože jsem výjimečně nedělal přípravu řidiče před cestou a příliš nezkoumal trasy, dostali jsme se na cesty nám neznámé a také velmi zajímavé. Řekněme, že navigace vybrala tu nejkratší cestu, zároveň nejstrmější, ale ve finále také nejhezčí.
Rovinatou cestu mezi Mladou Boleslaví a Jičínem nám zpestřovali všudypřítomní motocyklisté včetně průvodů luxusních tříkolek, a také zajímavé názvy vesnic. Když jsem kdysi navštívil Prachovské skály, netušil jsem, že jsme jeli například kolem Drštěkryjů nebo Plhova. Kdo by neznal pana Plhu v podání famózního Josefa Kemra. Škoda jen, že Plhov asi nebude mít s touto fiktivní postavou nic společného. Drštěkryje pak asi mluví samy za sebe. Co jsme ještě při cestě minuli a ani si to neuvědomili, byl les Řáholec, ve kterém se prohánějí známé pohádkové postavičky v čele s Rumcajsem, Mankou a Cipískem.
Za Řáholcem však začala ta pravá legrace v podobě sjezdu na tankodrom vedoucí do obce Pekloves. Pro tlumiče se o nefalšované peklo vskutku jednalo a energická jízda se zde praktikovat nedala, alespoň s vybavením, které jsme měli zrovna k dispozici. O kus dál jsme pochopili, proč je silnice pod námi záplatovaná víc než tepláky neposedného dítěte. Kamenolom Doubravice a obslužná technika dala silnici určitě zabrat. Jak jsme byli zabraní do toho, co je pod námi a před námi, lom jsme málem ani nezahlédli. Čeho jsme si ale všimli hodně, to byl název další vesnice - Kyje. Vzhledem k tomu, že náš výlet začal pár set metrů od pražských Kyjí, měli jsme trochu deja vu.
Silnice se v Kyjích zúžila a začala stoupat. Šířka vozovky byla najednou akorát na našeho železného oře a potkat zde někoho dalšího by se rovnalo jistému mistrovství v couvání. Na tuto cestu si netroufli ani hoši z Google Maps, takže fotky z cest zde nečekejte. Domácí Mapy.cz však cestu, která se na hranici Královéhradeckého a Libereckého kraje proměnila na zpevněnou polňačku, zaznamenat dokázaly. Přesně na hranici obou krajů jsme narazili na jedinou překážku v podobě automobilu. Místní si akorát povídali u nájezdu do novostavby, ale po našem přiblížení se nám zdvořile uhli a my mohli pokračovat dál do Chlumu a proplétat se nenápadnými uličkami, které nás navedly na kostkami dlážděnou horskou cestu. Kdo sem ty kočičí hlavy naprojektoval, to mi bylo záhadou. Námrazu bych zde ale zažít opravdu nechtěl. Důkaz, že zde bývá i sníh, dokumentoval malý lyžařský vlek v jedné ze zatáček k rozhledně na vrchu Tábor.
K té jsme se prodrali přes pár cyklistů a dva turisty, kteří náš vůz dokonale ignorovali a šli si rovnoběžně každý po své straně silnice. Skoro jsem si říkal, jestli jsme omylem nevjeli do nějakého zákazu vjezdu. Nevjeli a nebyli jsme sami, na kopci na parkovišti mezi rozhlednou a kostelem už pár vozů odpočívalo. U zavřené restaurace posedávala malá skupinka turistů, ale jinak nikde nikdo. Neváhali jsme a započali přípravu.
Namazat, nahodit batůžky a jen vybrat směr cesty. Z důvodu intenzity sluníčka a také tomu, že přeci nepůjdete křížovou cestu z kopce, jsme se rozhodli vrátit se po červené zpět do Kyjí. Strmou lesní cestou jsme se sklouzli za půl kilometru o 100 výškových metrů a dále klesali. K železniční zastávce v Kyjích to bylo po Zlaté stezce Českého ráje shodně dalších 10 vrstevnic. Mezitím jsme se dostali na chvíli z lesa a mohli se kochat přenádherným výhledem na okolí. Viditelnost byla na desítky kilometrů, k tomu si přičtěte čerstvý vzduch, nikde ani živáčka, jen my dva - prostě idylka.
Z červené jsme před železnicí uhnuli na žlutou a čekalo nás mírné stoupání k Alainově věži. Kilometrový úsek neprověřil ani tak naši fyzičku jako nápaditost, kudy se vlastně dostat přes tekoucí potůček, který zahltil část turistické trasy. Zde jsem trochu zalitoval, že jsem si v autě nechal “bahnící” boty, které byly zálohou. Předpokládal jsem sucho, takže pohodlné botky s bílým lemováním, ve kterých jsem prochodil Cestu do Ameriky, zde poměrně trpěly. Chce to už nové boty na výlety, tak snad příště. Na trase jsme nikoho nepotkali, protože valná většina lidí, která se pohybovala po stezkách kolem nás, si zkracovala trasu a hledala minimální převýšení. Jednalo se hlavně o rodiny s dětmi, což se dá pochopit. Bylo by takřka nemožné dítě udržet přiměřeně čisté aniž byste si ho přehazovali.
Na kilometrovém úseku k výše zmíněné věži jsme si tedy zatancovali v bahně sami, ale nakonec jsme boty zanechali víceméně čisté - pouze s minimálním nánosem bahna. Jako Jožinové z bažin jsme vycupitali na širokou cyklostezku a směřovali k zastávce na obědovou pauzu. Okolí Alainovy věže už bylo v obležení turistů, kteří se slunili na trávě, někdo si opékal buřty v ohništi, další seděli na lavičkách nebo se kochali výhledem z vrcholku věže. My si proto našli místo na lavičce vedle věže, kde se moc lidí nepohybovalo a rozbalili malý piknik. Když se dav kolem věže a na věži rozvolnil, šli jsme se také podívat na vrchol. Deset a půl metru vysoká stavba dokončená roku 1862, fungovala jako honosný posed v rozsáhlé rohanské oboře. Po Druhé světové válce, na základě Benešových dekretů, původní vlastnící (rod Rohanů) o majetky přišli a věž v rukách Lesů ČR postupně zchátrala. V roce 2009 však město Lomnice nad Popelkou objekt odkoupilo a rekonstruovalo včetně revitalizace okolí a dnes je zde opravdu krásné místo k odpočinku nejen pro chodce, ale i pro cyklisty. Ti mají místo klasických stojanů na kola krásná stání ve vydlabaných kmenech stromů.
Před stoupáním po levotočivém schodišti nás zaujala cedulka “Vstup na vlastní nebezpečí”, kde už někdo fixou vtipně odepsal “OK!”, že je s případnými potížemi srozuměn. Je faktem, že schodiště se těsně před vrcholem výrazně zúží a je strmější. Nicméně nic, co byste nezvládli. Při rozhlížení po okolí také nehrozí pád, pokud si samozřejmě nechcete sedat na kamenné zábradlí. Z bývalého posedu je opravdu pěkný výhled a když vám vyjde počasí tak, jako nám, přijdete si jako uprostřed golfového hřiště, všude kolem zeleň včetně malého jezírka. Těsně nad jezírkem v krásné replice dřevěné táborové chatky pak naleznete pramen, ze kterého se následně stává Doubravický potok.
Po půl hodině na oběd a kochání se okolím jsme už byli zase na cestě po žluté trase a vykračovali jsme směrem k "Jezírku pod Táborem". Stále jsme se tedy pohybovali hluboko pod naší startovní a cílovou stanicí - asi necelých 200 výškových metrů. U rozcestníku “Pod Alainovou věží” jsme již naposled tento den překonali bahenní překážku a kochali se pohledem. Snad si neutrhnu zeměpisnou ostudu, ale mám ten pocit, že jsme dokonce dohlédli až na Milešovku. Sice jsme od nejvyšší hory Českého středohoří byli vzdáleni vzdušnou čarou asi 100 kilometrů, ale jiný kopec tímto směrem podobného tvaru mě nenapadá.
V lesích, kterými jsme procházeli, probíhala nebo probíhá na několika místech intenzivní těžba. Prošli jsme kolem míst, kde se válely neuklizené odřezané větve a kmeny stromů, jež určitě ještě časem zmizí. Nás však více zaujal klid, kdy si s námi pohrával jen lehký vítr a po cestě nás doprovázel zpěv ptactva a vše krásně vonělo. Největším bonusem pak bylo, že jsme nepotkali jedinou další osobu. Po kilometru a půl jsme na chvíli zakotvili u jednoho z pramenů Cidliny a již zmiňovaného "Jezírka pod Táborem", které je vyhlášeno přírodní památkou. Doplnili jsme s sebou donesené tekutiny, protože vedro bylo stále veliké, stínu bylo pomálu a nás čekalo kilometr dlouhé stoupání.
Žlutá stezka nám, při zatím největším stoupání, nakreslila na mapě písmeno "Z" a jakmile se cesta začala narovnávat, doplnili jsme rychlou energii a čekal nás další rozcestník. Než jsme ale došli k rozcestí “Pod Alainým křížem”, seběhl jsem se podívat na “Odpočinkové místo Košov”. Nenápadná lavička na kraji lesa zde opravdu není náhodou. Člověk by si sem sedl a mohl na okolí koukat dlouhé hodiny. Nicméně, nás ještě čekalo několik kilometrů včetně závěrečného stoupání po křížové cestě. U rozcestníku jsme rychle rozhodli, že nebudeme volit kratší cestu a budeme pokračovat podle plánu dál k bývalému loveckému zámečku a Oborskému rybníku. Žlutá nás tak zase vedla směrem dolů a cesta sice rychle ubíhala, ale zároveň jsme si čím dál tím více uvědomovali, že poslední kilometr a půl bude o to výživnější.
Jak bylo na cestě do té doby prázdno, při klesání k zámečku, který obývají Lesy ČR, už jsme pár lidí potkávali. Velký mumraj pak byl u Oborského rybníku, zejména na dětském hřišti a okolním posezení. Venkovní posilovna v ten moment nikoho moc nepřitahovala. Nás zaujala socha hastrmana na malém ostrůvku, který vystupoval z hladiny rybníka. Zabrali jsme tedy lavičku naproti a před finálním stoupáním si trochu oddechli. Ze dřeva zde nenajdete pouze zmíněného vodníka, na kraji rybníku můžete shlédnout na pařezu stojícího vodního ptáka a před zámečkem jsme ještě objevili krásného detailně propracovaného medvěda.
Závěr naší pěší cesty patřil už jen stoupání a celkem nás čekalo 170 výškových metrů. Většinu z 1,5 km jsme měli projít po okresní cestě pro automobily. O to větší teplo nám proto bylo. Nicméně odměnou za tato horká muka byly výhledy na Krkonoše a na bílou pokrývkou zalitou Sněžku. Byli jsme natolik uchváceni neustálým pohledem vlevo nebo za svá záda, že jsme zapomněli odbočit z cesty a pokračovat po vyznačené turistické cestě. Možná proto, že jsme ji opravdu neviděli a když teď pozoruji fotky, už vím proč. Na odbočce jsme potkali rodinku s dětmi, které poskakovaly kolem slepic a drsně vyhlížejícho kohouta. Kur stál přesně u cestičky, kterou jsme měli jít. Nebyla to ani tak obava o to, že dostaneme nabančíno od bílého zápasníka s červeným mocným čírem na hlavě. Spíše nás pořád táhl pohled na hory a také na nedalekou roubenou chaloupku, kterou jsme si chtěli vyfotit. Když jsme došli k honosnému novému obydlí o kousek výše, pohled na mapu byl takový, že místo na křížovou cestu jdeme přímo do Chlumu.
Panikařit jsme nemuseli, zašli jsme si jen o pár set metrů a zpět ke křížové cestě nás přiblížila cestička z vesnice. Dokonce jsme stihli i první chráněný strom v podobě krásné vzrostlé lípy. Následoval další významný strom v podobě jilmu, nad kterým jsme si sedli na lavičku a chvíli pozorovali panorama se zelení i sněhem. Za námi se necházel další pramen, vhodně pojmenovaný Křížovka. Během našeho rozjímání nás po kamenité cestě minulo několik nebojácných cyklokrosařů. Terén pro kola tady není zrovna jednoduchý, klobouček dolů. Stačí se chvíli kochat a asi se proletíte přes řídítka.
Nyní nás čekalo 300 metrů a 14 křížů ve výklenkových kaplích. Každé ze zastavení má svůj příběh, který jsem si musel jako neznaboh “vygooglit”. Některým kapličkám chyběl kříž, což je u křížové cesty vcelku zajímavé, ale předpokládám, že jde o vandalství nebo únavu materiálu. Kapliček jsme ale viděli pouze 13, kde je ten 14. kříž? Že by byl v kostele, do kterého se nedostaneme a naše cesta tedy zůstane neúplná? Nakonec se poslední symbol přeci jen našel. Nacházel se však na nečekaném místě. Když jsem zkoumal starou skleněnou láhev od piva, kterou někdo zanechal na parapetu zavřeného info kiosku / občerstvení, všiml jsem si, že poslední obrázek s Kristem se nechází na stěně přilehlé kamenné stavby s dřevěnými vrátky a plechovou střechou. Božího hrobu bychom si normálně nevšimli. Ač krásná řemeslná práce, co se týká čedičového kamene, plechová střecha s komínkem nám ke stavbě neseděla. Vcelku se divím, že proti umístění někteří neprotestují, protože mezi kioskem a hrobem je opravdu úzká ulička. Měl jsem ale radost, že jsem nakonec finální zastávku dokázal najít - ač omylem.
Pohled na parkoviště u kostela skýtal pohled na dva vozy, z toho jeden byl ten náš - dobré to zjištění. Do Prahy to bylo totiž pořád daleko. Namísto výstupu na rozhlednu na vrchu Tábor jsme si sedli na zahrádku zavřené restaurace a snědli zbytek svých zásob. Martinka stačila nastavit naši trasu přes svoji aplikaci Relive a já studoval alternativní cestu domů. Horské cestičky jsme si již vyzkoušeli a alternativní cesta vedoucí přes Turnov byla stejně rychlá a jen o pár kilometrů delší. Silnice byly také uzpůsobené na rychlost 90 km/h, čehož jsem konečně využil a byla radost si mezi vesnicemi pořádně zařídit. Jako bonus nás ještě čekal výhled na Trosky, které jsme si při krátké zastávce stihli vyfotit. Zbytek cesty byl ve znamení “všichni se vrací do Prahy”, takže ani cesta na dálnici nebyla úplnou nudou. Hlavně před Prahou byl provoz jako na gumě. Chvíli stál, chvíli jel. Nám to ale náladu nezkazilo, protože jsme si užili překrásný den v přírodě. Je s podivem, že tak krásné místo bylo skoro liduprázdné. Kdo okolí Lomnice nad Popelkou nezná, vřele doporučujeme tamní přírodní i kulturní bohatství navštívit.
Odkazy na trasu:
Zveřejněno: 16.05.21 v 20:00
Krátké výlety 2021
Zajímavosti
- Trackovací nástroje zaznamenaly 9,5 km
- Překonali jsme přes 700 výškových metrů
- Vystoupali křížovou cestu
- Většinu cesty jsme prakticky nikoho nepotkali
Sociální sítě
