Okruh kolem hradu Helfenburk
Není tomu tak dlouho, co se opět otevřely hranice okresů a znovu se naskytla možnost vyrazit na výlet za hranice matičky Prahy. Byla by samozřejmě velká škoda toho nevyužít. Od poslední kapitoly “Krátkých výletů” jsme vyrazili například do Čimického a Draháňského údolí a také objevili další zajímavé bistro, o kterém dozajista ještě bude řeč. V sobotu, na svátek práce a všech zamilovaných, jsme byli připraveni vyrazit se provětrat ven a najít nějakou pěknou třešeň.
Vzhledem k tomu, že již byly otevřeny hranice Prahy a navíc jsme očekávali, že Petřín bude přelidněn i bez demonstrací na Újezdu, bylo třeba hledat jinde. Spontánní rozhodnutí nás zavedlo opět na sever republiky. Do hledáčku nám padl výšlap na horu Říp. Cílem navigace se stala obec Rovné, kde je oficiální parkoviště pro návštěvníky Řípu. Už na displeji mobilu bylo vidět, že doprava je kolem rudě zbarvená. To mohlo vzbuzovat, a také vzbuzovalo, jisté pochybnosti. Obecně byla doprava silnější, než by se normálně v sobotu kolem poledne dalo čekat.
Jak jsme se blížili k parkovišti, obdivovali jsme krásnou silnici mezi Vražkovem a naším cílem. Jet na kole bych zde ale nechtěl. Ač pěkná silnice, tak byla úzká a narazit zde na míjející se vozidla, nemusí se jednat o pěkný zážitek. Navíc táhlé stoupání by asi také hodně bolelo. Ani cesta autem nebyla úplně bezbolestná. Pohled na dvě zaplněná parkoviště a slečnu, která nám ukazovala na pole, kde vznikalo parkoviště třetí, nás demotivoval. Když jsme si k tomu přidali houf lidí, který se vydával nebo právě slézal z hory Říp, udělali jsme rychlou otočku. Co teď? Zpátky do Vražkova a pak vymyslíme, co dál. Když byla řeč o cyklistice, při cestě do vedlejší vísky se před nás dostal jakýsi místní dětský sportovní tým, který se sice s doprovodem poctivě seřadil do jedné řady, ale předjet se v podstatě dlouho nedal kvůli protijedoucím autům nebo viditelnosti za horizontem nebo zatáčkami. Děcka ale makala a když přišel sjezd, bojovala, co to šlo, nakonec jsme je ale stejně předjeli. Zastavili jsme u mléčného automatu u Škodova statku. Během našeho přemýšlení jsme však byli vytlačeni naproti k hospodě, protože o mléko byl v poledne velký zájem.
Ve hře bylo několik dalších destinací, ale prioritou bylo zůstat pokud možno v okolí. Zde patří absolutorium přítelkyni, která nalezla 35 kilometrů vzdálený hrad Helfenburk. Zřícenina vypadala z obrázků úchvatně a variabilita turistických stezek vypadala rovněž dobře. Hotovo, jelo se směr Ostré! Během naší půlhodinové cesty do podhradí jsme projeli i Roudnicí nad Labem, o které zde doufejme jednou také vyjde kapitola, protože je v ní co procházet. Krásu nám představí například tamější náměstí, přestavěný hrad z 12. století nebo pohled z mostu nad Labem, přes který jsme pokračovali vstříc Helfenburku.
Hodinu po poledni jsme dorazili na parkoviště v rámci obce Úštěk. Solidně zaplněný zpevněný palouk dával tušit, že v lesích se nebudeme pohybovat sami. My však zaparkovali krásně, protože jsme zřejmě těsně vystřídali osádku jiného vozu, která už svoji rekreaci ukončila. Na co si však dejte pozor, to je poměrně drsný přechod mezi vozovkou a plochou parkoviště. Hlavně vlastníci automobilů s nižší světlou výškou podvozku by měli zbystřit a být velmi opatrní.
Konečně čerstvý vzduch a klid, pokud by si další návštěvník přírody ihned po vystoupení z vozu nezapálil. Jakožto nekuřák tohle asi nikdy nepochopím, ale zjevně byl na pána přechod do přírody velkým šokem, který potřeboval okamžitě nějak zmírnit. Inu, popoběhli jsme do lesa po červené turistické stezce. Kdo by čekal, že jsme začali ihned stoupat ke zřícenině, zmýlil by se. Abychom mohli stoupat, bylo zapotřebí nejdříve klesat, a že jsme klesli pořádně. Na 450 metrech rovnou o necelých 70 výškových metrů. Neklesli jsme však na duchu, což by mohly dokumentovat například pořízené snímky u Hrádeckého potoku.
U rozcestníku Ptačí důl pak bylo potřeba rozhodnout, zda budeme dále pokračovat po červené 2,5 km a nebo půjdeme po modré (v mnoha publikacích můžete místo modré ještě vidět původní žlutou) cca 1,5 km. I vzhledem k tomu, že se postupně vzpamatovávám z virózy a tepovka mi ještě létá jak na špagátu, zvolili jsme do klidu modrou. Tak či tak bylo potřeba vyfárat Hrádeckým dolem zpátky oněch 70 výškových metrů, které jsme před chvílí seběhli. Na to, že den před naší návštěvou zapršelo, nebyly cesty nijak zvlášť rozmočené. Konečně jsem si tedy mohl říct, že jsem, na rozdíl od vyhlídky Čap, obul správně lehké sportovní boty.
Netrvalo dlouho a během chvíle nám začal opadanými stromy prosvítat majestátní Hrádek. Ukázaly se zachovalé obvodové hradby a posléze i 30 metrů vysoká věž, ze které musí být krásný výhled. Hrad byl vystavěn v první polovině 14. století a jak to tak u podobných staveb bývá, za ta léta vyměnil spoustu svých pánů. Během Třicetileté války byl bohužel vypleněn a následně vyhořel. Stále však zůstalo hodně k vidění. Jak jsme se přibližovali vstupu, viděli jsme, jak velká obytná věž vystupuje z masivní skály. Cesta, po které jsme šli, byla kdysi zřejmě hluboký příkop, který je dnes zasypán. Dva padací mosty jsme si tak pouze narýsovali ve svých představách. Fakt, že přístupová cesta kdysi vypadala jinak, podporovala i skalní průrva, kterou se může většina nedočkavců protáhnout přímo na nádvoří hradu. Jakožto spořádaní návštěvníci jsme ale do gotické památky prošli hlavním vchodem.
Hned uvnitř nás zaujala dlouhá obvodová hradba a masivní skála uprostřed. Započali jsme tedy okružní procházku kolem opevnění. Při otočce kolem další pískovcové skály jsme si všimli jejího zvláštního tvaru. Působila na nás jako jakási hlava mayského bojovníka. Původně jsem v něm viděl opici, ale korektnější prý bude bojovník. Když jsem zkoumal záhadnou hlavu, Martinka si všimla krásného porostu skály pod zbytky pobořeného paláce. Příroda se zde opravdu činí a my si odvezli krásné fotky nejen hradu, ale i flóry, která v něm jen kvete. Kromě přírody ale záhy zavoněla i lidská činnost. Pod věží se totiž odehrával rituál pečení buřtů. Skoro to vypadalo, že každý, kdo má po ruce špekáček, si může přisednout a na ohni si svoji laskominu opéct.
Hned vedle gastro orgií se nacházelo úzké schodiště, které po ochozech stoupalo až ke vchodu do věže, která byla opět dostavěna v 19. století. Na prvních schodech se také povalovala kniha hostů a dobrovolná kasička, která každou minci řádně oslavila hlasitým cinknutím. Byl jsem proto rád, že mě přítelkyně vybavila celou hrstí drobáků a sama měla skromně pouze jednu. Malinko jsem tedy zabrzdil průvod, který chtěl stoupat nahoru, ale zase jsme si užili krátkou zvonkohru, když jsem se snažil mince co nejrychleji vhodit. Když jsme se dobrali vrcholu schodiště, u vchodu do věže nás čekalo nepříjemné překvapení - bylo bohužel zavřeno. Máme tedy alespoň důvod se sem jednou opět vrátit. Poslední zastávkou byla cestička kolem paláce a nádvoří, kde se nacházela zabedněná studna.
Jediné, co nám zde chybělo, byly cedulky, které by nás více obeznámily s tím, ve která části hradu se aktuálně nacházíme, co na konkrétním místě bylo a k čemu prostory sloužily. Informace o hradu jsem tak načerpali hned u parkoviště, kde je k dispozici tabule s tipy, co okolí nabízí. Věříme ale, že trempové, kteří se od druhé poloviny 20. století o hrad skvěle starají, budou dále pokračovat a tato památka bude dělat radost svým návštěvníkům i nadále.
Půl hodinku v hradu vystřídala desetiminutovka na oběd u dalšího ohniště, tentokrát situovaného pod skalní věží Konrád. Protože se do nás začala dávat trochu zima, bylo třeba opět vyrazit na cestu, tentokrát ale z druhé strany, než jsme přišli. Pro návrat na parkoviště byla vybraná červená šrafovaná turistická stezka. Opět jsme tedy začali klesat směrem k Hrádeckému potoku, takže dalších cca 50 výškových metrů odškrtnuto. U rozcestníku Hrádecký důl jsme se oddělili ze společné cesty s modrou a začali opět stoupat 60 metrů nahoru. Společnost nám přitom dělaly masivní skalní věže včetně útvaru Indián. Jak jsme se dostali na hranu Hrádeckého dolu, z jedné strany jsme mezi stromy hledali námi navštívený hrad a po pravé straně na poli mezitím dobrovolníci / brigádníci vázali drátky na chmelnicích. Pivo tedy letos nejspíše opět bude!
Při prodírání se houštím jsme narazili na vyhlídku na skalní věži Dolská jehla, ze které byl krásný výhled na Helfenburk. Zastavili jsme, udělali pár fotek, doplnili potřebné tekutiny a vyrazili opět na červenou. Nutno říci, že většinou cesta byla velmi pohodová. Někdy se však objevilo pár nebezpečnějších úseků, kvůli kterým vcelku chápu, že tu nikdo nejezdil na kole. Pár šílenců by se dozajista našlo, nás by sem na kolo ale nikdo nedostal. Ujíždějící úzké svahy nebo překonávání skalních masivů bylo rozhodně pohodlnější překonávat po svých. Že zde příroda žije, bylo znát i z neustálého zpěvu ptactva, které střídal velmi akční datel, který nad našimi hlavami jel svoji směnu s takovou kadencí, kterou by mu záviděl kdejaký moderní samopal. Opodál si zase brousil zuby na čerstvé masíčko nějaký dravec. Na nás si však nepřišel, byli jsme ještě plni sil.
Během cesty bylo zapotřebí splnit ale ještě jeden cíl. Ten se povedlo realizovat (hned několikrát) v obci Ostré. Kvetoucí třešně, které lemovaly cestu k parkovišti, bylo třeba využít k prvomájovým polibkům. Doufejme, že se jednalo o třešně, i když, v ten moment nám to příliš starostí nedělalo. Poslední metry našeho pětikilometrového okruhu tedy byly velmi veselé. Jelikož jsem vás na začátku kapitoly navnadil na gurmánský zážitek, sluší se napsat, že po nástupu do auta jsme navigaci nastavili směr Praha a ulice Myslíkova.
V této ulici se nachází pobočka bistra Meat Vandals. Podnik, ze kterého jsme si už týden před tím odvezli hovězí pastrami a bagetky s trhaným vepřovým, kozím sýrem a jablečnou omáčkou, můžeme opravdu vřele doporučit. Skvělý Vandal, který má úžasnou nakouřenou chuť. Swiss, který je skvěle dochucen křenovou omáčkou a další varianty s kvalitním masem jsou úžasnou tečkou za výletem nebo sportovním výkonem. Opět mohu říct, že se nejedná o placenou reklamu, ale pokrmy nás zaujaly tak, že by byla škoda se s vámi nepodělit o tento skvělý gastro zážitek.
Pokud se vám kapitola líbila, budeme rádi, když budete Tripovník.cz sdílet mezi své přátele. Plánujeme teď výletovat každý víkend a stále ještě budou přibývat i kapitoly z Cesty do Ameriky. Buďte zdrávi a zachovejte nám přízeň. Váš Tripovník!
Odkazy na trasu:
Další odkazy:
Zveřejněno: 08.05.21 v 23:00
Krátké výlety 2021
Zajímavosti
- Nachodili jsme kolem 8 km
- Víte, že existuje ještě jeden Helfenburk u Bavorova?
- Prošli jsme Hrádecký důl, který není dolem
Sociální sítě
