Tripovník - Cestování z vlastního pohledu

Mnozí z vás, kteří sledujete sociální sítě Tripovníku, si zajisté všimli, že se na webu objevily fotografie z výletu do švédského zlatého města Skellefteå. K fotografiím samozřejmě patří dodat i nějaké to povídání, které obrázky reprezentují. Rozhodl jsem se tak vytvořit zde nový příběh, který spojuje výletování se sportovními akcemi. Příběh, který jsem měl v plánu realizovat již dříve, protože například ve Švédsku jsme s kamarády za hokejem v posledních letech nebyli poprvé, a jak to tak vypadá, ne naposledy. Časové možnosti na psaní jsou v tomto období opět omezené, ale nakonec vás o naše dobrodružství neochudím.

Poprvé jsme se na výpravu na sever vydali v roce 2017, kdy jsme vyjeli vstříc dobrodružství v rámci semifinále a posléze i finále hokejové ligy mistrů. Semifinálový výlet do Vaxjö byl několikadenním tripem autem přes Německo, Dánsko a Švédsko. Druhý, finálový, pak byl realizován letecky do Göteborgu společně s týmem hokejistů Sparty Praha. Přijde určitě čas, kdy se více rozepíšu i o těchto skoro 5 let starých dobrodružstvích, ale dnes se pověnujeme tomu zatím nejaktuálnějšímu.

Obrázek: Před odletem bylo potřeba pobalit nejdůležitější předměty. V kasičce jsem taktéž našel pár švédských korun z minulého výletu...

Po suverénním výkonu v základní části letošní evropské soutěže byl pražskému týmu do osmifinálových bojů play-off vylosován soupeř ze severského města Skellefteå. Ne, že bychom výlety na sever Evropy neměli rádi, ba naopak, ale na plánování a realizování delšího výletu nebyl zrovna prostor, a proto jsme si s kamarády přáli spíše jiné destinace. K našemu velkému překvapení jsme zjistili, že se v městečku na severu Švédska dokonce nachází letiště vyhovující pro standardní kontinentální lety a z Prahy se dá spojení realizovat pouze s jedním přestupem ve Stockholmu. Během plánování nás samozřejmě napadlo, zda by nám v našem putování za hokejem nepomohl přímo hokejový klub Sparty. Ani jsme se nestačili pořádně nadechnout a už ve vzduchu visela zajímavá nabídka letu s týmem hokejistů.

Co si budeme nalhávat, byla to jasná volba číslo jedna. Neotáleli jsme a s kamarádem Lukášem, se kterým jsme naposledy letěli na již zmiňované finále CHL a absolvovali rovněž semifinálový výlet autem, jsme přizvali kamaráda Michala, kterého znáte z příběhu Cesta do Ameriky 2019. Michalovi před lety CHL bohužel utekla, letos si ale zážitek nechtěl nechat ujít. Registrovali jsme se, zaplatili výlet a již čekali na 16. listopadu, kdy vše mělo vypuknout. 

Podotýkám, že itinerář výjezdu byl pro lidi, kteří si rádi trochu přispí a mezi které se také se svojí maličkostí tak nějak počítám, velkou výzvou. Sraz na letišti v Ruzyni byl naplánován na šestou hodinu ranní, což znamenalo sérii budíků nastavenou na čtvrtou hodinu ranní a odjezd autobusem v nekřesťanském čase 4:39. Kolegové mé nadšení včasného příjezdu příliš nesdíleli a již od začátku počítali s necelým hodinovým zpožděním. Pravdou je, že odlet byl plánován na osmou hodinu, času tedy bylo opravdu dost. Vyhodnotil jsem však, že nějaký zástupce naší mini skupinky by už od začátku na letišti měl být k dispozici, takže jsem věřil, že se mi podaří vstát a dorazit včas.

Obrázek: Vstávání ve 4 hodiny ráno je peklo, ale dobrá věc se podařila!

Věřit a realizovat jsou ale dvě odlišné věci a s tím, že jsem oproti předpokladům šel spát opět kolem půlnoci, se pravděpodobnost velmi snižovala. Nevím proč, ale adrenalin z cest a myšlenka, že prostě nesmím zaspat, mě vždy nějak vybičuje a vzbudil jsem se sám před budíkem. Navíc jsem byl jako rybička. Pravdou ale je, že je třeba z postele vyskočit ihned. Jakmile totiž začnete osahávat budík a zůstanete v pozici zaboření obličejem v polštáři, nedopadá to většinou dobře a zaspíte. Po kontrole počasí ve Švédsku, kde den před naším příletem panovalo krásných -9 stupňů a bylo ohlášeno oteplení na nulu, jsem se rozhodl vzít klasické vybavení se zimními botami a pro případ nejvyšší nouze jsem měl připravené ještě termotriko.

Vstal jsem sice časně ráno, ale po cestě na autobus jsem nakonec i skoro běžel. Dobrá věc se podařila, ranní spoj jsem dostihl a v teple jsem se vydal směr Ruzyně. Po takřka hodině a 10 minutách cesty MHD jsem se skupinkou dalších známých sparťanů, které jsem potkal po cestě metrem, dorazil na letiště - konkrétně na Terminál 2. Oproti poslednímu výletu se Spartou se jednalo o změnu, protože naposledy jsme odlétali z Terminálu 3 a dýchla na nás nostalgie nejstaršího terminálu v rámci areálu letiště. Na místě pak někteří doháněli ranní snídani a všichni jsme čekali na otevření odbavovací přepážky, kde nám měly být vydány letenky. Při čekání se postupně začali objevovat kustodi a další zaměstnanci Sparty a bylo už jen otázka minut, kdy se do práce pustí i zaměstnanci letiště.

Obrázek: V praze byla mlha, nad mraky však vysvitlo sluníčko...

K přepážce jsme se dostali prakticky bez fronty, obdrželi své letenky včetně zpátečních a chvíli na to se do letištní haly vřítila většina osazenstva našeho letu. Pár minut poté dorazili i Lukáš s Michalem, kteří si vystáli menší frontu a když z ní vystoupili, zjistili jsme, že všichni sice máme své letenky, ale nesedíme pospolu. Michal byl umístěn ke svému oblíbenému okénku, já vylosoval střed vedle něj a Lukáš měl být dvě řady za námi. Do odletu nám zbývala hodinka a půl, já si v klidu posnídal a před sedmou jsme se vydali směr security check. Kdo čte Tripovník pečlivě, ví, že se jedná o mé nejoblíbenější místo na letišti.

Ještě před příchodem na místo jsem vtipkoval, jak mi posledně na soukromém letu v rámci Terminálu 3 dělali stěry na drogy a výbušniny, dále mě vyzuli z bot a celkově se na mě nedívali příliš vlídně. Pravda, na JFK to zdaleka nemělo, ale z nějakého důvodu prostě takovéhle momenty přitahuji. Tento let nebyl samozřejmě výjimkou a ač jsem ze sebe sundal snad všechno kovové a destičku po zranění z války v sobě také zatím nevlastním, po průchodu bezpečnostními “futry” jsem tamní obrubně rozezpíval a rozblikal doruda. Tak, co tentokrát? Přistoupil ke mně jeden velmi příjemný pán, který to bral s humorem stejně jako já a pravil, že se jedná o náhodnou prohlídku, že je to tak 1 z 10 a že se omlouvá a udělá mi stěr z oblečení. Samozřejmě jsem souhlasil s tím, že ta náhoda mě provází takřka ve většině případů, kdy se vydám někam cestovat.

Obrázek: Plocha letiště na severu Švédska byla skromná a také lehce namrzlá

Protože jsem tuto kapitolu nakonec dopsal, je zřejmé, že vše bylo v pořádku a byl jsem s ostatními vpuštěn do bezcelní zóny a společně jsme se mohli přesunout k určené Gate. Skoro hodinové stepování před Gate D2 jsme strávili “heterosexuální” debatou o drahých autech připomínající českou verzi “Top Gearu” a sledovali nedalekou alkoholovou přípravu ostatních fanoušků v tamní nálevně. 20 minut před odletem jsme byli připuštěni k boardingu a soukali se do letadla. V naší řadě už seděla slečna, která nás prosila, zda si náhodou nechceme vyměnit místa. Vzhledem k tomu, že aktuálně seděla na místě do uličky, ihned jsme nabídli možnost vyměnit se s Lukášem, takže takový win-win pro obě strany. Směr sever jsme tedy odstartovali všichni vedle sebe v jedné řadě.

Obrázek: Z letiště nás do centra města dovezly 4 připravené autobusy

Let jako takový byl naprosto klidný a před půl jedenáctou jsme přistáli na malém letišti nedaleko města Skellefteå. Trochu mi letecký prostor velikostí připomínal letiště v Košicích, ale o tom až v některé z dalších kapitol Krátkých výletů, která je na Tripovníku v plánu. Jeden rozdíl tu byl ale zjevný, všude kolem letadla byl poprašek sněhu. Když jsme doklouzali k dřevěné budově letiště, byli jsme vypuštěni ven na čistý vzduch. Všude kolem nás se nacházely husté lesy a jinak pusto. Po vystání si fronty na sociální zařízení jsme vyšli z malé haly ven, kde na nás už čekali 4 nastartované autobusy, které nás měly pohodlně přesunout do centra města.

Žádné otálení a už jsme byli na cestě lesy, ze kterých občas vykoukl srub, dřevěný domek nebo stodola. Všechno překrásné budovy laděné do červené. Kochali jsme se ze zadní sedačky autobusu tak, že jsme neudělali ani jednu fotku. Nu což, ve městě by mělo být k vidění také plno krásných dřevostaveb, že. Autobusy s námi udělali krátkou otočku u příjemně vyhlížející hokejové haly domácích a po půl hodině jsme už vystupovali nedaleko centra města, které je vyhlášené zejména nedalekou těžbou drahých kovů - hlavně zlata. Celá oblast je hojně zastoupena cennými surovinami, ale vlastně jsme se nikam neměli šanci dostat. Všude daleko, času málo.

Obrázek: Zapadlé dřevěné domečky blízko centra města

Prvotní pocity na místě byly, že zima není taková a že to bude v pohodě. Kam teď? Jakožto určený hlavní navigátor jsem po odsouhlasení vybral “Bonnstan” - kostelní městečko z 19. století. Zkratkami jsme se dostali mimo hlavní proud ostatních, které jsme ale potkali opodál a k Bonnstanu jsme nakonec šli společně. Mezitím jsme však objevovali skrytá místa, kde jsme mezi novostavbami nacházeli malé kouzelné dřevěné obchůdky a kavárny. Samotný Bonnstan opravdu vypadá, že se zde koncem 19. století zastavil čas, ale zároveň je vidět, že zde stále někdo může bydlet. Nové cihelné komíny vložené do starých dřevěných budov toho byly důkazem.

Kostelní město ve Švédsku se podle oficiálních webových stránek datuje do 17. století, kdy byl kladen silný důraz na docházku do kostela a všechny věci s tím spojené. A jelikož ve Švédsku všude daleko, bylo zapotřebí své ovečky nějakým způsobem konsolidovat a přesunout je blíže kostelu, aby to měli s docházkou lepší. Tamní asi také byli rádi, že se tím pádem mohli vyhnout trestům za nedostatek projevení víry, kdo ví. Tak či tak, zajímavá myšlenka, ona to církev vždy měla dobře promyšlené. Do nedalekého kostela jsem se chtěl vypravit i já, ale při pohledu na ostatní dva “zmrzlíky” jsem nakonec usoudil, že bude dobré se vrátit do centra a ulovit nějaký oběd. Kostel a most, který byl ještě dále, jsme si tedy z itineráře škrtli a vyrazili směr fast food řetězec Max. Rychlé občerstvení, které jsme kdysi objevili ve Vaxjö a byli velice příjemně překvapeni.

Obrázek: Pěkná kadibudka i další dřevostavby, kterých jsme na cestě k Bonnstanu viděli hned několik

Sluší se ještě připomenout, že pokud jsme chtěli něco stihnout za denního světla, nebyl prostor k přílišnému otálení. Slunce totiž mělo naplánováno svůj západ krátce před půl třetí odpoledne. Hlad byl ale tak silný, že nám to vlastně aktuálně tolik nevadilo. Ono, co si budeme, Skellefteå není až tak zajímavá a největším hitem by pro nás byla polární záře, ale ta byla spíš zbožným přáním. K polárnímu kruhu jsme měli ale velice blízko - asi 200 kilometrů, ale bylo zataženo a jev hlášen dopředu nebyl.

Při zpáteční cestě do centra jsme ale nacházeli jiné skvosty. Areál Skellefteå muzea (Lanthandeln) se statkem, malým vodním mlýnem, pekárnou, stodolou a dalšími budovami byl nakonec zajímavější než nedaleký Bonnstan. Z náměstí jsme pak sledovali obří dvacetipatrový dřevěný hotel. Na náměstíčku byla i taková hodně prapodivná kašna s vodním ptákem uprostřed, vejcem na kraji a několikametrovým čímsi, co připomínalo spíše brněnské náměstí s “dildem”. Nevím, kterému živočichovi to patřilo, ale klobouk dolů. Kdyby tohle dokázal ukočírovat legendární Sergej Bubka, světový rekord ve skoku o tyči by byl úplně někde jinde.

Obrázek: Církevní městečko Bonnstan z 19. století a vdáli také kostel, ke kterému ovečky zde žijící patřily

V půl jedné, těsně před setměním, jsme ale konečně byli u interaktivní tabule a objednávali si lahodný burger z již vychváleného řetězce Max. Hodinku a půl jsme si poseděli a poklábosili u lahodné prasárny a pozorovali mumraj kolem. Sem tam se mihl i nějaký fanoušek domácích a zase nás naladil na to, co mělo za pár hodin přijít na řadu - hokejové osmifinále ligy mistrů. Že jsou ve Švédsku milí lidé a že se to týká i některých přistěhovalců, jsme poznali v momentě odchodu. K Michalovi přispěchal snědý zaměstnanec vynášející odpadky a upozornil ho na otevřený batoh. Zároveň se ptal, zda se chystáme na hokej a že on kvůli práci nemůže, protože jinak je pravidelným účastníkem a fanoušek domácích. Popřáli jsme si štěstí a vyrazili směr kavárna.

Zde už nás obsluhovaly dvě mladé švédské blondýnky, které opravdu nezapřely místní příslušnost. Jednu z nich jsem šokoval tím, že jsem u objednávky prohodil, že budu platit kartou. Kartou totiž platili úplně všichni a na hotovost si Švédi moc nepotrpí. Což je zrovna něco, co mému srdci je rozhodně blízké a používání karet a hlavně bezkontaktních plateb velice kvituji. Po další hodince a čtvrt započalo hledání toalet. Lukáš už na jednom průzkumu byl, ale objevil pouze uzamčené prostory pro zaměstnance. Nu co, tak někde v areálu nákupního centra určitě budou.

Ještě jsme si střihli krátkou procházku supermarketem, kde jsme objevili asi nejsmradlavější pokrm, o kterém víme, ž existuje. Plechovka s nápisem Surströmming budí respekt a vyvolává spoustu srandovních co by kdyby. Některé aerolinky dokonce neumožňují si takový náklad vzít na palubu letadla. Ani my jsme neriskovali jak převoz, tak to, že zmíněnou plechovku někdy otevřeme. Zůstaneme tedy raději u vtipných videí na Youtube. Toalety, které jsme tedy hledali z jiného důvodu než jako následek po konzumaci brutálně smrdutých rybiček, jsme nenašli. Cedule byla jasná, ale po příchodu někdo před záchody hodil příčku, takže smůla. To se vydrží na stadion.

Obrázek: Venkovní prostor muzea Skellefteå

Když jsme konečně zase vylezli na světlo světa, byla už tma tmoucí. Blížila se čtvrtá hodina odpoledne a ve Švédsku byla regulérní půlnoc. Čeho jsme si však už delší dobu všímali, bylo, že ač je elektřina poslední dobou ukrutně drahá, takřka v každém okně svítila lampička. Zavěšená nebo jen tak postavená zpoza okna. Není divu, když světla si Švédové po většinu roku moc neužijí. Obrovskou spotřebou elektrické energie a svíček si tak navozují alespoň trochu atmosféru slunného dne. Světlo v oknech také sloužilo pocestným, aby našli cestu do úkrytu. Jeden z nejtradičnějších svátků, kteří Švédi doteď tradičně drží, je Sv. Lucie - 13. prosince.

Nás, jako pocestné, světla doprovázela na asi dvoukilometrovou cestu na stadion Skellefteå AIK. Ekologicky orientované město trochu překvapilo kamiony přeplněnou hlavní magistrálou, která ne úplně zrovna voněla, ale tak někde ta auta přeci jen jezdit musí, že. Zbytek cesty už jsme se prodírali mezi rodinnými domky a buňkami s malými pozemky se stojany na švédské vlajky připomínajícími americký venkov. Těsně před příchodem k hokejovému stánku jsme ještě museli vyklouzat mírné ledové stoupání, což dělalo některým s běžným obutím místy problém. U haly jsme se ale všichni zdárně sešli, naše tříčlenná skupinka zde byla dokonce půl hodiny před oficiálním srazem a příchodem většiny fanoušků.

Od kamaráda ze Sparty jsme hodinu před utkáním dostali lístky a mohli se vrhnout do nitra zajímavé multifunkční haly. Překvapivě se totiž zdaleka nejednalo jen o domov pro hokejisty. Na své si zde přijdou minimálně ještě atleti, kteří mají k dispozici pěkný ovál, který je částečně ukryt pod ochozy zimního stadionu. U dráhy pak ke stropu ční velká lezecká stěna. Uznale jsme kývali, že to mají Švédi vymyšlené opravdu pěkně. Co už bylo horší, to bylo některé občerstvení. Ve druhé přestávce jsem totiž zvolil hot dog, který byl velikostně podobný tomu, který jsem měl ve Washingtonu, ale vlastně byl ještě menší a v něm se válel o něco delší, ale uzounký páreček. Ostatní zvolili burger a byli na tom údajně o dost lépe.

Obrázek: Dvacetipatrový dřevěný hotel (obě fotky v odpoledním čase), růžový kostel a zvláštní kašna...

Zpět ale k hokejovému zápasu. Od začátku bylo víceméně jasné, že Švédy přítomnost ligy mistrů moc lákat nebude. V hale se to stále hemžilo zejména fanoušky hostující Sparty Praha. I při úvodním ceremoniálu byla hala skoro prázdná. Zápas nakonec sledovalo 2 433 diváků. Domácí kotel pak ovládly hlavně děti. Fandové AIK tedy neměli příliš šanci konkurovat dobře sehranému sparťanskému kotli, který vytvořil Spartě prakticky domácí prostředí. Za co ale patří domácím velký dík a uznání, je skutečnost, že nám zapůjčili během zápasu jeden ze svých bubnů. To se opravdu jen tak nevidí a bylo to krásné gesto.

Samotný zápas byl pak pro nás jedním z těch šťastných. Sparta hrála bez řady svých opor, které okupují rozsáhlou marodku, ale bojovala s velkým nasazením. Všemu pomohl i rychlý gól Filipa Chlapíka z počátku druhé minuty první třetiny, kdy jsme byli při jeho oslavě s Lukášem a Michalem zvěčněni na oficiálním Instagramu hostů. O vedení Sparta přišla až v 5. minutě druhé části, kdy se z třetí přesilovky domácích trefil zkušený a velice známý Oscar Moller. To nám už úsměv na rtech trochu zamrzl, protože druhá třetina byla opravdu takřka jednotvárná. Domácí byli všude, ale Sparta dřela a držela své akcie stále vysoko. O to větší euforie byla, když v poslední minutě prostřední části dokázal vrátit vedení na českou stranu obránce Tomáš Pavelka, který se dostal k odraženému puku a nezaváhal. Poslední, třetí třetina byla už o poznání vyrovnanější a na hokej se koukalo opravdu pěkně. O to víc, když v 11. minutě skóroval Švéd ve sparťanských barvách - Erik Thorell. Další góly již nepadly, i když šance na to rozhodně byly, ale výsledek 3:1 pro Spartu jsme brali všichni. Pro někoho možná šťastná výhra, pro nás rozhodně spíše ubojovaná a pánové na ledě si ji neskutečně oddřeli.

S úsměvy na rtech jsme se mezi posledními diváky vydali před halu, kde nás opět posbíraly 4 připravené nastartované autobusy. Omylem jsme asi nastoupili do jiného, kterým jsme před tím nejeli, ale nějak jsme se zde nakonec všichni poskládali. Směrem do města jsme jeli poloprázdní, zpátky už poměrně naplnění. Chatování na mobilech, kdy jsme domů oznamovali radostné zprávy nám přerušil až švédský pan řidič, který pro nás, i přes porážku domácích, na kruhovém objezdu začal kroužit kolečka. Nic moc pro osoby náchylné na nevolnost, ale předpokládám, že i kdyby mezi námi někdo takový byl, užívá si to stejně jako celé osazenstvo. V devět hodin večer jsme na kruhovém objezdu prakticky nikomu nevadili, takže jsme se na něm opravdu hodně vyřádili. 

Obrázek: Stadion domácího týmu Skellefteå AIK

Po příjezdu na letiště jsme se snažili dostat co nejdříve přes security-check, abychom v klidu poseděli před nástupem do letadla a nemuseli se někde tlačit. Zejména taky proto, kdyby náhodou má osoba zase zdržovala nějakou namátkovou prohlídkou. No a co čert nechtěl, práce kvapná, málo platná, panáček si v zadní kapse zapomněl powerbanku, takže byl ihned převelen do “sprchy”, kterou už znal minimálně z JFK letiště. Při tom shonu jsem ani netušil, zda mi ještě pro jistotu neudělali stěry. Vše bylo opět v pořádku, já si mohl posbírat svých několik švestek, s adrenalinem jsem profrčel duty-free shopem a usedl na trojsedačku společně s kamarády a vyplňoval jsem příjezdový formulář.

Po další hodině už jsme slyšeli potlesk, který vítal hrdiny dnešního dne. Hokejisté Sparty, kteří si šli někteří sednout mezi nás, se občas fotili s malými sparťánky a sparťankami. Král Erik, jak je přezdíváno naší švédské akvizici, si pohodové atmosféry rovněž skromně užíval a celý večer byl příjemným vyústěním krátkého výletu. Ještě tedy doletět v pořádku zpátky do Prahy. Piloti s lehce namrzlou dráhou neměli sebemenší problém a v pořádku jsme se odlepili. Ještě jsme se při stoupání snažili rychle koukat po noční obloze, zda li náhodou neobjevíme polární záři, ale pokusy byly marné. Kde nic, tu nic.

Obrázek: Multifunkční aréna a hokejový zápas Skellefteå vs. Sparta Praha

Užili jsme si tedy až záře matičky Prahy, která nás svými světly přivítala kolem půl druhé ráno. Náš přílet do vlasti nikdo nekontroloval a příjezdový formulář jsme tedy neměli nikomu ukazovat. Jaká to změna oproti nedávnému letu z Košic. Co se týká MHD, let v tomto případě pro mé potřeby nebyl naplánován příliš vhodně, takže jsem rád využil toho, že Michal ukryl svůj náhradní vůz v útrobách parkoviště na Ruzyni. Netrvalo tak dlouho a byl jsem přiblížen na Vltavskou, kde jsme se s ostatními rozloučili.

Bohužel, i zde mi autobus ujel skoro před nosem a ve čtvrt na tři mě čekala půlhodinová čekačka. Paradoxně mi tak začala být větší zima než ve Švédsku. S hudbou v uších a chozením u zdi jsem si krátil čas před příjezdem nočního autobusu. Mezitím přijela jiná linka a zjistil jsem, jak se asi dodržují protiepidemická nařízení. Moc lidí v autobuse roušku nemělo, možná jen proto, aby si do ní nenablilo. Hned první vystoupivší mi totiž málem pozvracel nové zimní boty. Žádná sláva to nebyla ani v dalším autobuse, na který jsem čekal. Zvláštní dvojice, která možná také odněkud přiletěla, bez roušek. Do toho borec, jen tak tak ze střední školy, opilý na plech kličkoval mezi sloupy a sedačkami v autobuse jak kulička ze hry pinball. Kdyby skla u dveří nebyla silná, jaká jsou, asi by z autobusu vystoupil dříve, než chtěl on sám. Schoulený pár s vydýchávající slečnou vystoupil několik stanic přede mnou a slečinka si to také zamířila rovnou do křoví. Nevím, čím to bylo, asi jsem už dlouho nejel nočním autobusem, ale tolik blicích lidí jsem snad nezažil ani když jsem v noci jezdíval jako student.

Obrázek: Oslava prvního gólu (foto: @jplatno) a vpravo hot dog menu

V půl čtvrté ráno jsem konečně vystoupil a došel domů. Štasten a šokován zároveň. Převažovalo však nadšení ze skvělého výsledku se švédským favoritem, který hokejisté Sparty s ještě větší marodkou potvrdili o týden později v domácím nervydrásajícím odvetném zápase. I přes prohru 1:2 se nám otevřela cesta do čtvrtfinále, a jak jsme zjistili cestou domů z domácího utkání, opět se pojede nebo spíše poletí do Švédska. Kdo ví, možná další kapitola příběhu bude právě z návštěvy města Ängelholm, domova týmu Rögle BK, který bude opět v duelu se Spartou favoritem.

Cesta Sparty ligou mistrů nekončí a přejme jí společně hodně úspěchů. S kamarády bychom ještě jednou rádi poděkovali za krásný výlet a vzpomínky, které jsme díky němu zažili. Pokud se vám kapitola líbila a ještě nejste fanoušky Tripovníku na Instagramu nebo Facebooku, přidejte se a pravděpodobnost, že vám další kapitola neunikne, se výrazně zvýší. Cestování a hokeji zdar!

Obrázek: HC Sparta Praha postupuje do čtvrtfinále ligy mistrů... Nashledanou v Rögle

 Foto s šálami: @jplatno