Putování po Big Apple aneb poznávání jižního Manhattanu
Od poslední kapitoly Cesty do Ameriky už uplynuly více než tři měsíce, a proto je nejvyšší čas se po letních radovánkách v ČR vrátit opět do minulosti a doplnit resty v podobě dopsání amerického příběhu, než se mi po dvou letech z hlavy vypaří některé zajímavosti, o které bych vás nerad ochudil.
Pokud byste si rádi oživili náš velkolepý příjezd do New Yorku, určitě neváhejte a přečtěte si předchozí kapitolu “Přejezd do domova Přátel nebo poručíka Kojaka”. Po mé soukromé noční dobrodružné prohlídce Manhattanu nad Big Apple konečně zase vysvitlo slunce. Protože jsme všichni ještě trochu dospávali náročný baseballový zápas Phillies s Marlins, startovní čas z postele nebyl příliš brzký. Před desátou jsem s hladovýma očima konzumoval “Fudge Stripes” sušenky, které jsem měl nakoupené ještě z Philly a přemýšlel s ostatními, kde si dáme nějakou pokud možno zdravější snídani.
Při cestě na metro jsme čtyři bloky od našeho hotelu narazili na bistro “Pret A Manager”. Doteď si nevybavím, co jsem měl přesně k jídlu, ale pravděpodobně to byl jeden z nabízených sendvičů. Výpis z účtu mi při psaní připomněl, že snídaně mě stála krásných 7,21 dolarů (v té době cca 170 Kč). Při konzumaci ve výloze franšízy jsme sledovali povyk na “Lexington Avenue” včetně extravagantního pána, který se nemohl dostat ke svému zámku na kole, až to místy vypadalo, že ho chce ukrást. Víc než jeho hrátky s kolem nás však zaujala jeho červená kombinéza se zlatými prvky a masivní zlatý řetěz kolem krku, ze kterého by nás všechny bolela krční páteř.
Dost už ale o jídle, je třeba si říci, co jsme od jednoho ze závěrečných dnů dovolené vlastně očekávali. Jednoduché - prohlédnout si to nejzajímavější z ostrova a okolí, co jen lze stihnout. První volba padla na něco, podle čeho identifikujete nejen námi navštívené město, ale i celou zemi. Ano, byla to Socha Svobody - stavba, kterou snad nikoho nenapadne někdy zbourat. Protože se ale jedná o notoricky známou turistickou destinaci a my neoplývali časem, rozhodli jsme se sochu obdivovat pouze zpovzdálí z oranžových parníků křižujících zátoku “Upper Bay”.
Bylo tedy zapotřebí se dostat na metro a dojet do “The Battery” parku. Zde opět přišla moje chvíle jakožto vrchního navigátora a milovníka kolejových dopravních prostředků. S pomocí předchozí přípravy a po potvrzení mobilní aplikací jsme se vypravili na “Grand Central Terminal”, který jsem si den předem předběžně prošel. Po opětovném pokochání se překrásným terminálem jsme už ale hledali zelenou linku. Rád bych ještě zmínil, že jsem konečně mohl využít Apple Pay a koupit si tak jízdenku v ceně 2,75 dolarů, která mě opravňovala brázdit metro do doby, než opět nevyjdu na světlo světa. Jaký to rozdíl oproti “programování” u platebního automatu z předchozí kapitoly.
V dnešním ideálním světě by nám na přesun k “The Battery” a na dojetí do stanice “Bowling Green” stačila podle aplikace “NYC Subway” jen zelená linka číslo 4, ale ta bohužel nebyla v nabídce a na nástupišti nás uvítala pouze zelená šestka. Od zelené čtyřky a pětky nás oddělovala nemilosrdná červená páska. Oproti dnešním 12 minutám jsme tedy museli ještě přestupovat na “Union Square”, což ale nebyl žádný problém, aspoň jsme si prohlédli více stanic prastarého newyorského metra a stálo nás to cca 8 minut navíc.
“Union Square” byla jedna z mnoha stanic umístěných v zatáčce a bylo na ní vidět, že čas s prosakující vodou se na ní taktéž dost podepsal. Podhledy ve starých stanicích metra ani netřeba více komentovat. Stanice industriálního typu nevypadají vůbec čistě a podle toho se chovají i mnozí cestující, kteří odhazují odpadky do kolejiště nebo na nástupiště. Kdo si někdy stěžoval na metro v Praze, jeďte se podívat do Paříže nebo New Yorku a uvidíte ten diametrální rozdíl. Samozřejmě, je mnohem jednodušší udržovat systém s menším počtem novějších stanic než systém se stovkami starých.
Po přemístění do krásného zeleného “The Battery” parku jsme ihned po vystoupení z metra byli konfrontováni tamními naháněči k přístavišti lodí směřujících na “Liberty Island” alias Ostrov svobody. Díky nahánění jsme úplně zapomněli na významný, ale nenápadný monument připomínající založení celého města. Ano, pár desítek od nás se nacházela památka na Nový Amsterdam s připomínkou, jak toto velkolepé město roku 1625 vlastně vzniklo. “Netherland Monument”, který by si milovník historie neměl nechat ujít. Ani tak proto, jak vypadá, ale proto, aby si uvědomil chod dějin a vývoj osady na ostrově Manhattan. Při příští návštěvě New Yorku se tak budu snažit na toto místo rozhodně nezapomenout.
Co našim očím neuteklo, byl “Castle Clinton” alias “Castle Garden”, o kterém jsme si mysleli, že je taktéž pozůstatkem pevnosti “Fort Amsterdam”. Nynější stavba však je spíše náhradou holandské pevnosti, která byla situována trochu východněji a v roce 1790 byla zbořena. Vzhledem k minulosti a přetlakům mezi Británií a USA bylo rozhodnuto o výstavbě opevnění newyorského přístavu. Jednou z pevností byl i nynější hrad Clinton (1809 - 1811), který posléze sloužil i jako první imigrační stanice pro vstup do Spojených států. Zpoza této budovy se můžete vydat na ostrov se Sochou Svobody, která už na nás mezi stromy vykukovala.
My pokračovali dále parkem přes fontánu až k památníku “East Coast Memorial”, který připomíná zemřelé vojáky z bitev v Atlantském oceánu za Druhé světové války. U pobřeží pak můžete vidět moderní repliku nákladní plachetnice z devatenáctého století. Naše kroky ale nadále pokračovaly až k velké budově “Staten Island Ferry Whitehall Terminal”, terminálu pro nepřehlédnutelné oranžové parníky pendlující mezi ostrovy “Manhattan” a “Staten Island”. Velmi využívané vodní spojení je kupodivu zdarma, což nás mile překvapilo.
Cesta tam a zpět nás vyšla cca na půl hodinu, protože naším cílem nebylo se procházet po druhém ostrově, ale při plavbě obdivovat okolí. Mohli jsme se kochat pohledem na “Castle Williams” na ostrově “Governon Island” nebo panoramatem Manhattanu včetně majestátního mostu “Brooklyn Bridge”. V dálce byl vidět i obří most “Verrazzano-Narrows Bridge”, po kterém jsme do New Yorku den před tím přicestovali. Pohledy většiny spolucestujících ale hlavně směřovaly na monumentální 46 metrů vysokou sochu stojící na ještě o metr vyšším podstavci (dohromady 93 metrů). Autor Fréderic Auguste Bartholdi, jemuž při stavbě pomáhal například i známější Gustave Eiffel, stvořil opravdu skvostné dílo. Samotná Socha Svobody se však rodila složitě a původně se k jejímu spolufinancování nehrnuly ani samotné Spojené státy. O její historii si jistě přečtěte více nebo se podívejte na videa s dobovými fotografiemi.
Jak jsem již zmínil, náš pobyt na ostrově “Staten Island” byl jepičího charakteru, protože jakmile přirazil parník k pevnině, další už se chystal odrazit. Stačilo tedy popoběhnout a už jsme se plavili zpět. Jelikož jsem nechtěl nenechat nic náhodě, přeběhl jsem rovnou na pomyslnou příď a zkoušel fotit a natáčet přibližující se ikonické panorama ostrova “Manhattan”. Se svým iPhonem XS se mi sem tam podařilo nafotit i panorama, ale při silném větru a vlnách se ze zařízení někdy vyklubala opravdu zajímavá umělecká koláž připomínající vodní schodiště.
Vzhledem k mému setrvání na přídi a sběru fotomateriálu jsem po opětovném vstupu na souš na zbytek naší výpravy pár minut počkal. Přeci jen, vyprázdnit takový kolos nějaký čas zabere a hledat se na lodi nemělo smysl. Obří sochu s pochodní jsme měli za sebou, celý “Manhattan” před sebou. Původní myšlenky na návrat do metra se mi podařilo zvrátit a i přes moji lásku ke kolejím, venku toho bylo vidět o poznání více. Postupnými krůčky jsme se tedy vydali směrem k Wall Street, tedy k původní hranici starého Nového Amsterdamu. Hodinky všech sice ukazovaly blížící se čas oběda, ale vzhledem k tomu, co bylo před námi a v kolik jsme vstávali, bylo jasné, že oběd plánovaný v “Chinatown” bude spíše obědovečeří.
Prodírali jsme se malými uličkami, ve kterých se mísila tradiční stará cihlová výstavba s novými ocelovými monstry. Někdy to působilo až vtipně, když jsme vedle sebe uzřeli pětipodlažní stavbu a věžáky, u kterých se pater nejste schopni dopočítat. Každopádně, tohle je obecně styl centra New Yorku. Malý kostelík či malý cihlový dům a na ně těsně nalepený obří prosklený nebo betonem obložený mrakodrap. Může to působit nevkusně, ale i tak všude kolem kroutíte hlavou spíše úžasem a fotíte každou budovu. Někdy si přijdete jako z filmu či seriálu, který jste už viděli v kině nebo v televizi, a že my jsme si jich promítli opravdu hodně. Dokonce zde mají i svojí Perlovou ulici. V té newyorské se po nás nevrhaly prostitutky, ale i tak jsme si tu zažili chvilky vzrušení. V úzké uličce se jala manévrovat obří cisterna, která měla svůj pohyb ztížený instalací dopravních kuželů a k našemu údivu srazila pouze jeden a dokázala i odbočit do další ulice.
Když jsme se procházeli jednou z nejstarších ulic - “William Street”, dýchlo na nás holandské koloniální období. Opravdu jsem si přišel jako v Amsterdamu. Krásné cihlové zdobené budovy zde ještě neustoupily masivní výškové výstavbě a doufejme, že jen tak nepodlehnou. Přes ulici pojmenovanou po Williamu Beekmanovi jsme se dostali až k budově “Bank of New York” a na notoricky známou “Wall Street”. Ulice pojmenovaná podle skutečnosti, kterou jsem již výše nakousl. Ulice totiž představovala hranici Nového Amsterdamu 17. století. Její šířka odpovídá rovněž 17. století. Tak nějak jsme si mysleli, že půjde o velkou honosnou třídu, ale ve skutečnosti se jedná o nenápadnou malou uličku, ve které se sdružují různé finanční instituce. Svoji budovu tady má samozřejmě i Trumpovo impérium. Prošli jsme také kolem “Federal Hall”, která sloužila jako radnice města, ale také jako první kongres po přijetí Ústavy Spojených států. Jakmile jsme otočili hlavou, uzřeli jsme newyorskou burzu.
Z “Wall Street” jsme mířili ke kostelu “Trinity Church” a napojili se na neméně známou “Broadway”. Stařičký kostel byl opět velmi fotogenický, ale měl jsem s ním obdobný problém, jako s nočním focením kostela sv. Patrika. Panorama s okolními mrakodrapy se moc nevydařilo, ale ten pohled na věžáky vedle kostela byl zde docela zajímavý. Nyní jsme už byli definitivně v obležení výškových budov a s GPSkou v mobilu u to taktéž trochu zamávalo, jak se nyní dívám na metadata u fotografií.
S Michalem nás lákala odbočka na obří jámy, do kterých dnes stéká voda a které vůbec nezajímaly naši ženskou část výpravy. Proto jsme se rozdělili, Dominiku jsme nechali v ráji obchodu “Century 21” a muži vyrazili směr “Ground Zero”. Nešlo o místo na testování atomových bomb, ale modří za bludišťáka budou vědět, že se jedná o pietní místo po dvojčatech z kompexu “World Trade Center”. Před tím, než jsme se k obřímu památníku tragédie z roku 2001 dostali, jsme ještě obdivovali obří žebrovitou stavbu stejnojmenné stanice metra. Budova, která má připomínat sadu křídel, je opravdu velkolepá a také není levná. V zadání stavby v ceně miliard dolarů bylo konkurovat “Penn Station” a “Grand Central”. Nebyli jsme uvnitř, takže nemůžeme posoudit terminál pod zemí, ale určitě obě zmíněné stavby mají důstojného parťáka.
Že se blížíme památce z 11. září 2001, bylo už poznat z dálky. Přechod přes “Greenwich Street” byl velmi nenásilný, protože se z ní stala pěší zóna, a tak jsem si mohl fotit stojíce uprostřed newyorské ulice bez toho, abych se bál o život. Další focení byl však souboj, protože dostat na jednu fotografii náhradní budovu světového obchodu “One Trade Center” nebyl zrovna lehký úkol bez širokoúhlého objektivu. Stejně tak bylo složité dostat na jednu fotku bazény po dvojčatech.
Obří “fontány”, jejichž voda stéká po stranách zdí a následně do středovcý čtvercovcý děr, v člověku zanechají vzpomínky. Američané opravdu své památníky stavět umí, což už jsem zajisté několikrát psal. K našemu překvapení se stála i obří fronta na tamní muzeum o katastrofě. Na místě jsme však vyhodnotili, že zase tolik vidět nepotřebujeme a ani na frontu nebyl čas. Přeci jen, měli jsme vyzvednout Dominiku, která zrovna nejspíše prožívala dámskou nákupní horečku.
Shledání proběhlo v pořádku a v půl třetí jsme mohli společně pokračovat do čínské čtvrti. Opět ale ne metrem, protože nedaleký “City Hall Park” a newyorská radnice byly co by kamenem dohodil. Park u radnice je pěkný s hezkou fontánkou, ale k radnici se příliš nepřiblížíte. Všude na vás číhají bezpečnostní plůtky a kamery. Oproti radnici ve Philly je ta v New Yorku velmi střídmá, malá a vlastně ani ne tak zajímavá. Co je ovšem v okolí zajímavé, aspoň pro milovníky metra a podzemí, to je vyřazená stanice newyorské podzemky. Překrásně zdobená zastávka dnes slouží jako otočka pro linku číslo 6. Problém je, že se k ní nelze dostat jindy než pár dní v roce a musíte se registrovat dlouho dopředu a nebo nelegálně neposlechnout nařízení o opuštění soupravy a svézt se prázdnou soupravou, která se zde otáčí.
Na druhé straně parku u “Center Street” jsme chvíli obdivovali umělce tancující nejen breakdance, ale obecně různé pouliční tance a přes ulici pak obří budovu “The David N. Dinkins Manhattan Municipal Building”. Velkými budovami z 20. století se to kolem centrální ulice jen hemžilo. “Thurgood Marshall United States Courthouse”, “New York County Supreme Court” a další soudní budovy nás nechaly hádat, že tady bude malé centrum spravedlnosti. Každopádně, hned vedle jedné soudní budovy, která působila jako pevnost tajných služeb, byl vstup do čínské čtvrti.
Najednou jsme byli v jiném městě. Narvané uličky a chodníky, všude čínské nápisy, potraviny, které hrály celým spektrem barev, zaplňovaly již tak nacpané chodníky a my nevěděli, kam dříve. Proto se Michal jal zjistit nejlepší restauraci v okolí v informačním okénku. Milý mladík mu sice poradil, ale když jsme dorazili na místo, čekalo nás nemilé překvapení. Hoch asi nevěděl, že 3 dny před námi zde už byla hygiena, podnik zavřela a oblepila upozorněním. Na moje kolegy to dopad nemělo a hledali svůj čínský sen dále. Mě hlad trochu přešel a místo usednutí do restaurace jsem se chtěl vydat dál zkoumat křížem krážem ulice směr “Little Italy”. Došlo tedy k dočasnému rozdělení číslo dvě. První skupina hledala čínské dobroty a já vyrazil do ráje Italů. Překvapení bylo, že národ, který pomáhal tohle město budovat a zanechal v tamní kultuře velkou stopu, má opravdu malý prostor v Malé Itálii. Asi byli vytlačeni progresivními Čínany z “Chinatown”, kdo ví.
I když jsem směřoval dále na sever směr k legendární “žehličce” nebo “Empire State Building”, chtěl jsem si zároveň už také něco sníst a italská pizza byla jasná volba. Využil jsem tedy toho, že mezi pár restauracemi bylo i jakési bistro “Champion Pizza”. Tmavá pasáž připomínající podchod zakončená pultem s prodavačkou byla sice záhadná, ale co už. Než jsem si stačil vybrat, už jsem byl na řadě a ač nevidíc pořádně, ukázal jsem na jednu zdánlivě sýrovou pizzu s uzeninou. K mému velkému překvapení mi slečna nevydala plátek přímo z proskleného boxu, ale šla se poradit s pecí. Šokem pro mě bylo i placení. Bezkontaktní platba a Apple Pay? Všechno odkýváno. No ale kde je ten terminál? Slečna stále uhýbala pohledem na zeď vedle nás a já stále nechápal. Až jsem si všiml “vypínače” skoro v úrovni očí. To jako vážně? Ano, zde byla čtečka bezkontaktních karet, why not. Po zaplacení a přidání dýška mi ještě byla započítána daň, takže oběd za krásných 10,33 dolarů.
Tím však překvapení rozhodně nekončila. Potom, co jsem se opět dostal na světlo světa, jsem zjistil, že pizza není jen tak ledajaká. Obdélníček na tácku skýtal kromě tradičních surovin také kolínka. Těstoviny jsem opravdu nečekal a asi ve tmě i přehlédl, ale tak hlad byl, co naděláte. Kupodivu byl pokrm chutný, akorát nesnadno ukočírovatelný. Jak jsem při chůzi bojoval s padajícími kolínky, zastavil mě jeden mladík, který se dožadoval informace, kde jsem koupil tak lahodně vypadající pizzu. To mě opravdu překvapilo, ale pána jsem nasměroval za roh do temné chodby a snad si pošmákl stejně jako já.
Pozdní oběd a možná i jeho složení se ale o pár kilometrů dále projevily. “Washington Square Park” s malým vítězným obloukem, sochou italského sjednotitele “Giusseppe Garibaldiho” a hostující bílou živou sochou, která zrovna slezla z podstavce, jsem ještě přežil ve zdraví. Jakmile jsem ale přes Pátou Avenue mířil k “Flatiron Building” alias Žehličce, začal jsem pociťovat pohyb ve svém těle, který další kochání trochu začal narušovat.
Proto jsem s prohlídkou a kocháním začal trochu více spěchat směrem k hotelu. Minul jsem první presbyteriánský kostel, Newyorskou Univerzitu, z různých úhlů se snažil vyfotit plochý mrakodrap “Flatiron Building” v rekonstrukci a kroutil se směrem k legendě výškových budov v New Yorku a vlhkému snu fiktivního architekta Tedda Mosbyho (HIMYM). Když jsem se pod “Empire State Building” ocitl, proč bych nenakoukl dovnitř, že. U otočných dveří stál jeden vystrojený vrátný, který mě v pohybu zastavil, že jde jen o východ. Tak jsem ho poprosil, že jsem turista a jen bych se chtěl na chvíli podívat dovnitř. Zřejmě měl pán dobrý den a pustil mě dál.
Krásný honosný interiér ikony města bral dech. Mramor, zlato, obří silueta budovy v paprscích slunce na zdi a americká vlajka, která nesměla chybět. Pěkné, třeba se sem další den podíváme na delší dobu a také vystoupáme na vrchol. Můj vrchol se ale už blížil, proto jsem přes budovu veřejné knihovny a nějaký další z mnoha kostelů spěchal na místa, která už jsem důvěrně znal. Tedy “Grand Central” a “Chrysler Building”. Do hotelu jsem dopajdal kolem půl šesté a pro mé blaho dnes fungovaly všechny výtahy i voda.
Spokojen jsem odfukoval na svém rozkládacím gauči a synchronizoval fotky z téhož dne. Minuty ubíhaly a najednou se mi ozval Michal, co s večeří. Nu, na tu jsem tak nějak po nedávné akci neměl až tak příliš myšlenky, ale tak jíst se musí, že ano. Proto jsme hledali možnosti, kam zajít, a nakonec jsme se dohodli, že se sejdeme v osm hodin večer pod mostem u “Grand Central” u náměstí “Pershing Square”. Stejnojmenná restaurace se nacházela přímo pod mostem vedoucím do garáží centrálního terminálu.
Říkáte si, proboha, kam to vlezli. Nu, do vcelku útulné, dobře vypadající a hodnocené restaurace, ve které dokonce čepovali i české pivo. Že se na výčepu nachází “náš” Pilsner, jsme si všimli těsně před objednáním a možná to byla chyba. Americké pojetí čepování se rozhodně neslučuje s manuálem, který kluci američtí od pivovaru snad dostali. Třetinka bez pěny chutnala všelijak, ale aspoň to nebyl americky Bud.
Za hodinku jsme do sebe naprali ještě hamburger a v mém případě ještě jablečný závin a nutno říci, že neurazilo. Jednalo se asi o druhý nejlepší hamburger, který jsme v Americe v klasické restauraci měli po sportbaru v Orlandu. Dezert vypadal a chutnal poctivě, jablka určitě viděl a mé tělo celý pokrm nakonec přežilo ve zdraví.
Další chodící den byl tedy za námi a v půl desáté jsme byli opět na hotelu. Brzké zalehnutí mělo v mém případě jasný účel. Uklidnit tělo a hlavně se připravit na poslední den, kdy jsem plánoval velkolepý start v podobě ranní procházky největším parkem Manhattanu. K mému překvapení se ale “Central Park” do harmonogramu ostatních nedostal a zřejmě tedy další den v další kapitole vyrazím opět sám.
Pokud chcete vědět, jak náš příběh Cesta do Ameriky 2019 skončí, sledujte náš web a sociální sítě Facebook a Instagram. Závěrečná kapitola se již blíží…
Zveřejněno: 14.10.21 v 22:45
Cesta do Ameriky
Zajímavosti
- Po skončení dne ukazovaly hodinky 18 nachozených kilometrů
- Sochu Svobody jsme si prohlédli pouze z dálky
- Světoznámá finanční ulice Wall Street je velmi úzká a nenápadná
- V Malé Itálii můžete dostat i „neitalskou“ pizzu
- Policejní auta newyorského sboru patří k těm miniaturním
Sociální sítě
