Přejezd do domova Přátel nebo poručíka Kojaka
V našem americkém příběhu se pomalu, ale jistě dostáváme na konec naší cesty. Po náročné a euforické (alespoň pro mě) noci ve Philly už před námi bylo pouze poslední cílové město. Kde jinde bychom mohli zakončit naši cestu po východním pobřeží USA, než-li právě v New Yorku! Byl to také poslední den s naší vypůjčenou a neúnavnou pojízdnou kráskou - Kia Sorento, jež nás po cestě nikdy nezklamala. Byla jen trochu špinavější od všudypřítomných mušek z jihu a také malinko ťuknutá na předním skle od neznámého řidiče z Ohia. Tarantuli na předním skle jsme o den dříve ale lehce zjemnili, takže jsme si po dlouhém předchozím dni mohli trochu přispat.
Z postelí jsme vyskákali kolem deváté a dřevěný pronajatý domek opouštěli v půl jedenácté s tím, že snídani ulovíme cestou. Už ani nevím proč, ale zakotvili jsme v McDonalds - fastfoodu, který jsme tak nějak měli zafixovaný nejvíce se snídaňovým menu. Při sobotním dopoledni jsme tak ještě v 11 hodin ukořistili “ranní” dávku éček a já snad poprvé okusil bagel z dílny tohoto řetězce. Nutno říci, že nebyl vůbec špatný, ba naopak. Každý den se ale asi jíst nedá. Tedy pokud si nechcete rozhodit metabolismus, na což jsme měli po dvou týdnech všichni už trochu náběh. Při konzumaci této lahůdky nás zaujala nad námi visící cedulka, která nabádala návštěvníky objektu, ať zde nezevlují déle než 30 minut a konzumují zde výhradně zakoupené jídlo a pití. Problémové mládeže ani bezdomovců jsme si zde nevšimli, ale po pár zkušenostech, hlavně z McDonaldu u Norfolku, jsme se ani tolik nedivili. Místo na socializaci je tedy třeba hledat jinde.
Vzdělání v Americe není sranda
Protože jsme byli doposud za spořádané turisty a nechtěli jsme skončit například ve známé nedaleké věznici Trenton, nasedli jsme do auta a vězení minuli po dálnici US-1. Tahle páteřní silnice nás provázela v podstatě celou naší dovolenou. Díky ní jsme viděli i minuli spoustu zajímavých míst. Jedním z nich bylo městečko Princeton. I když jsme na palubě naší korejské krásky (Kia Sorento) měli vysokoškolského profesora, na jednu z nejvyhlášenějších amerických univerzit jsme se nakonec jet nepodívali. Zpětně už si ani nepamatuji, jestli jsme odbočku ignorovali nebo ji vlastně vůbec nespatřili. Při příští návštěvě se snad pojedeme podívat alespoň na dům Alberta Einsteina, který na místní univerzitě přes 20 let vyučoval a v Princetonu v roce 1955 zemřel.
V rámci ježdění prstem po mapě jsem si říkal, že bych se podíval na aktuální ceny studia v tomto prestižním ústavu. Krásných 54 tisíc dolarů za rok a k tomu 18 tisíc za ubytování v kampusu. Boj o stipendia. Nejedná se tedy o zrovna lidové ceny, ale takové vlastně nikdo ani nečeká. Taková “Colombia University” v New Yorku jde ještě trochu dále. Roční ubytování na Manhattanu vyjde na rok sice o tři tisícovky dolarů méně, ale na školném musíte přitopit o 11 tisíc dolarů více.
Že se nacházíme ve velmi vzdělané oblasti občas potvrzovaly výjimky v podobě některých nápisů a upozornění. Mezi top 10 z celého našeho výletu bych zařadil nápis na dveřích od pánského záchodku jedné z benzínek, kde jste byli důrazně upozorněni, že se nejedná o východ. Jestli zde lidé hledali východ nebo portál do jiných sfér, kdo ví. Každopádně, asi se jednalo o velmi populární místo, protože hned vedle dveří byl umístěný náborový leták slibující výdělek a sociální jistoty. U dámských dveří jste nic takového ale nenašli, zvláštní…
Obří mosty všude kam se podíváte
Plni paliva a elánu jsme vyrazili na poslední úsek. Navigaci jsme už od výjezdu z Philly měli upravenou tak, abychom do New Yorku přijeli z jihovýchodu. Byla to sice trochu delší cesta co se týká ujetých mil, ale za to krásnější. Obsahovala totiž dva velkolepé mosty. “Verrazano-Narrows Bridge” a také o poznání slavnější “Brooklyn Bridge”. Z dálnice US-1 jsme se postupně napojili na US-440 a hranici New-Jersey a New Yorku zdolali prostřednictvím mostu “Outerbridge Crossing”. Naše brána do světové metropole byla otevřena roku 1928 a měřila přes tři kilometry. Pokračovali jsme přejezdem po ostrově “Staten Island”, ale stále jsme neviděli kýčovité panorama, které se nikdy neomrzí a vídáte ho v mnoha filmech a seriálech. Ten moment přišel až při najetí na horní patro dvoupatrového mostu “Verrazano-Narrows Bridge”. Pokud si nechcete kazit výhled, dávejte si pozor, abyste najeli do správných pruhů, jinak se dostanete do spodního patra, odkud takový výhled mít dozajista nebudete.
Zároveň si dávejte pozor, který z pruhů si na čtyři kilometry dlouhém mostě vyberete, až se budete blížit k jeho konci. Pokud se kocháte, jak pan doktor z Vesničko má středisková nebo jako my v roce 2019, skončíte na špatném sjezdu a místo pokračování po I-278 vjedete například na pobřeží a budete mířit k lunaparku na “Coney Island”. Pokud při kochání nenabouráte, mohu vám ale tento omyl rovněž doporučit. Za prvé, poznáte více předměstí, které vypadá opravdu klidově a pohodově, jako nějaké malé městečko. Dále se projedete dvakrát pod monumentálním visutým mostem, jehož světlá výška 70 metrů a sloupy tyčící se do výšky 211 metrů působí opravdu impozantně. Ani se nedá věřit, že byl postaven za pouhých 5 let. Pokud budete mít štěstí na hezké počasí, uvidíte z pobřeží v dáli i Sochu svobody.
Když už jsme si udělali neplánovanou zajížďku, bylo ji třeba náležitě využít. Přes zácpu připomínající magistrálu na Václaváku (jen trochu větších rozměrů), při které vidíte z osmiproudé silnice do oken horních pater několikapatrových budov, jsme se posouvali k naší další zastávce. V plánu bylo zaparkovat u pobřeží “East River” a projít si světoznámá mola v Brooklynu, která dnes slouží jako oddechové nebo sportovní zóny. Zaparkovat u parku pod mostem v Brooklynu ale není vůbec nic jednoduchého, takže jsme opět hodili auto na blikačky a já byl vyslán na “Pier 2” udělat několik fotek.
Město stříbrnému plátnu zaslíbené
Ono se to na mapě nezdá, ale molo zasvěcené zejména basketbalovému sportu, není zrovna malé a oběhnout ho celé dá vcelku fušku. Hlavně, když je venku 30 ve stínu a navíc při obíhání objevíte to kouzelné panorama Manhattanu, které máte jako na dlani a při prvním setkání nevíte, na kolik způsobů ho máte zvěčnit do svého mobilního telefonu. Není proto divu, že při návratovém sprintu zpět do auta jsem potkal zbytek výpravy, který se šel také do parku a okolí na chvíli projít. Od téhle doby už jsme se vlastně pohybovali pouze na místech zvěčněných stříbrným plátnem. Téměř každou nenápadnou stavbu nebo park už jsme v nějakém snímku viděli nebo vidět měli.
Když zmiňuji nenápadnost, píši hlavně o budově, kterou jsem rok po naší návštěvě náhodou poznal ve filmu Maximální limit - “Two for the Money”. Al Pacino a Matthew McConaughey zde společně měli centrálu pro své sportovní sázky. I když vaše zraky při průjezdu “Furman Street” bude strhávat Brooklynský most a pod ním stojící krásný malý maják, na rohu s “Old Fulton Street” stojí nenápadná pětipatrová cihelná budova z výše zmíněného filmu. Náhodný prvek naší cesty na Manhattan byl za námi a my jeli vstříc další zastávce, tentokrát ve čtvrti “Greenwich Village”.
V cestě do tohoto ikonického městského obvodu nám stál už jen více jak 100 let starý most. Téměř dva kilometry dlouhý “Brooklyn Bridge” byl otevřen roku 1883 po 14 letech výstavby. V době uvedení do provozu to byl největší visutý most na světě. Vzhledem k našemu nabitému itineráři jsme se po mostě svezli prostřednictvím vypůjčeného automobilu a pěšky už jsme se k němu za zbývající dva dny neodvážili. Ač mimo sezónu, po mostě proudily neskutečné davy lidí a prodírat se jimi se nám nechtělo. Místo toho jsme však během našeho pobytu prošmejdili podstatnou část Manhattanu a procházku po tomto stařičkém mostě si necháváme na výlety příští.
Kolem parku s radnicí jsme vzali Manhattan křížem krážem a přejeli až na druhou stranu k řece Hudson. Doprava na těchto místech byla lepší než v centru Prahy. Kde jsou ty pověstné zácpy? Když jsme navíc odbočili do “Morton Street”, objevil se kolem nás Manhattan tak, jak ho známe ze seriálů. Nízké cihlové domy s krátkými schody a minizahrádkami. Všude kolem vzrostlé stromy a vlastně si nepřijdete, že kolem vás jsou stovky metrů vysoké mrakodrapy a miliony dalších lidí. “Greenwich Village” tedy svému zelenému názvu dostála. Kam že jsme to měli namířeno? Konkrétně do “90 Bedford Street”. Místo, které jsme v televizi viděli minimálně tisíckrát. Místo, které je přisouzeno světoznámým Přátelům. Ano, právě zde se setkávali nerozluční seriáloví Friends a chodívali do kavárny v přízemí. Pravda, kavárna na místě opravdu je, ale rozhodně se nepodobá té vystavěné v Hollywoodu. Vzhledem k tomu, že lokalita je oblíbená i roky po skončení série, na parkování zde zapomeňte. Nebo musíte mít opravdu velkou kliku.
My ji neměli, ale nač jsou na autě výstražná světla, že? Na kraji křižovatky jsem tedy opět vyběhl a snažil se co nejlépe zachytit objekt, který jsem do té doby viděl pouze z televizní obrazovky. Zatímco jsem čekal, abych neměl nikoho v záběru, kolem se rozvíjel ten správný americký byznys. Chcete se vyfotit s autenticky mladou Rachel nebo Monikou? Nevadí vám, že budou ploché a kartonové? Není problém! Podnikaví lidé s maketami seriálových postav jsou vám zde nablízku. Cenu portrétu s papírovými hvězdami však neznáme, nabídka nepřišla a ani bychom ji asi nevyužili.
Cestovní ruch byl takový, že jsem raději rychle naskočil zpět do auta a pelášili jsme dál. Netrvalo však dlouho a na blikačky jsme Kiu odstavili o čtyři bloky dál v “Perry Street”. Tentokrát na lov vybíhala Dominika, protože v nedalekém sousedství Moniky bydlela “Carrie Bradshaw” z legendárního Sexu ve městě. Mužskou část nechala tato zastávka klidná, dokud se nezačala protahovat více, než bychom čekali. Místo na focení před schody totiž zabrala jakási prostorově výraznější paní černé pleti, která se odmítala hnout dříve než nebude mít její kamarádka prázdný film - lépe řečeno prázdnou paměťovou kartu. Vzal jsem tedy mobil a šel se poradit, zda s paní Domča nechce pomoci pohnout. Naštěstí to nebylo třeba a během chvilky jsme byli opět v autě a obklopeni jednosměrkami jsme se vymotali na Osmou Avenue.
Adaptace na newyorský systém ulic
Tady jsme spatřili další bizarní obrázek. NYPD alias místní policie už nemá ve vozovém parku zdaleka jen nařvané americké káry. Do kolmo zaparkovaného Smartu se snažil dostat průměrný americký městský policista. Jestli měl koblihy, jsme bohužel nebyli schopni rozeznat. Raději jsme poslouchali navigaci, která nás skoky opět přibližovala k řece Hudson. Přes západní “19th Street” jsme se dostali na Desátou Avenue. Tady se dostáváme ke značení ulic, které v takovém množství nejdou zapamatovat a číselné značení ulic je asi jediná možnost, jak se lépe orientovat. Až na výjimky v podobě jižního cípu Manhattanu je třeba vědět, že vertikální ulice jsou Avenue a horizontální Streets. Ty jsou ještě rozděleny Pátou Avenue na východní a západní ulice.
Desátá Avenue nám poodhalila i malou nenápadnou benzínku ve stylu GTA. Co jsem se téhle scenérie v galerii nahledal. Vlastně to byla jediná čerpací stanice na Manhattanu, kterou jsme za dva a půl dne viděli. Doprava začala houstnout a už ani navigace nevymyslela lepší cestu, jak se dostat k letadlové lodi Intrepid, kterou si Michal chtěl obhlédnout. Po maličkých kouscích jsme se posouvali ke 42. ulici a kolem nás jenom mrakodrapy a plechy aut. Různorodost výškových budov je opravdu extrémní a k tomu všemu si připočtěte ještě všudypřítomnou velmi starou zástavbu, která někdy vypadá až komicky prťavě. O tom ale až v dalších kapitolách.
K letadlové lodi jsme se nakonec opravdu dostali, zaparkovat se u ní ale opět nedalo. Alespoň ne dlouhodobě. Proto jsem byl opět vyslán na nafocení a prohlídku lodě s přilehlou ponorkou a jedním z letounů Concorde jsme nechali až na poslední den. Zejména mužská část se má na co těšit.
Ubytování na Manhattanu a hotelové stop & go
Nás ale aktuálně trápilo jediné, jak to bude s parkováním u hotelu? Zde se sluší napsat, že naše poslední ubytování jsme vybírali dlouho. Už před odjezdem jsem kladl všem na srdce, že pokud chceme procházet hlavně Manhattan, bylo by dobré se ubytovat přímo na něm. Obzvláště, když na Bookingu šlo získat opravdu levné ubytování. Během cesty Amerikou se nám podařilo ukořistit hotel “Roger Smith” na “Lexington Avenue” přímo uprostřed Manhattanu. To bude pálka, říkáte si. Opak je pravdou. Ubytování pro tři osoby na tři noci vyšlo v přepočtu na cca 12,5 tisíce korun. Když si zkusíte přepočítat osobu na noc, vyjde vám cena kolem krásných 1 300 Kč, za kterou nenajdete ubytování třeba ani v menších českých městech.
U hotelu, který byl otevřen už v roce 1929 a obsahuje 136 pokojů na 16 podlažích, se samozřejmě parkovat příliš nedalo. Místo sice bylo, ale stání zde bylo zakázáno. Jakožto hoteloví hosté jsme ale usoudili, že problém snad nebude. Z omylu nás vyvedl tamní lokaj, který ihned přispěchal s tím, že tady parkovat rozhodně nemůžeme. Nakonec ale souhlasil pod tíhou argumentů, že vyložíme zavazadla a odjedeme pryč. S rychlostí mechaniků Formule 1 jsme během chvíle byli na recepci a postávali, až na nás přijde řada na check-in. Ještě, že jsme své vtipné průpovídky neříkali nahlas, protože slečna, která kontrolovala Michalův pas, se najednou zeptala na jeho česky znějící příjmení. O pár frází později jsme se dozvěděli, že mluví naším jazykem a pokud mě paměť neklame, je ze Slovenska. Portýr z našeho setkání asi příliš radost neměl, protože nás chtěl vidět co nejdříve odjíždět.
Z hotelu čišela na každém rohu jeho dlouhá historie včetně zachovalé potrubní pošty a krásně vyvedených výtahů. Byly sice pěkné, ale pro Kiu na blikačkách příliš pomalé. Navíc byly pouze dva a plnou polní jsme do osmého patra opravdu tahat nechtěli. S Michalem jsme si ani neprohlédli naše nové ubytování a hned jsme spěchali dolů, abychom pana vrátného příliš nenervovali a hlavně abychom se nemuseli dohadovat s nějakým tamním strážcem zákona. Celá akce nám trvala asi půl hodiny s tím, že původní termín byl asi 20 minut. Jen co jsme se ale odpíchli, centrum strážníků jsme chtěli vyhledat sami. Konkrétně to bylo opět mé soukromé přání.
Návštěva poručíka Kojaka a poslední cesta se Sorentem
Když si položíte otázku, kdo je pro vás nejlepší detektiv televizních seriálů, co si odpovíte? Jako malý jsem u babičky o prázdninách vždy s vervou sledoval šikovného holohlavého pána s lízátkem v puse. Řeč není o nikom jiném, než o poručíku Kojakovi. Okrsek Tellyho Savalase a jeho party se nacházel kousek jižně od nás na východní 5. ulici. Vzhledem k práci na silnici byl problém se na místo dostat autem, takže jsem již poněkolikáté v Americe sprintoval, zatímco naše auto více či méně porušovalo tamní předpisy o zastavení vozidla. Na “sedláky” z Floridy, jejichž auto je poseté mrtvými muškami tak, že ani původní barva není skoro poznat, byli dosud všichni hodní. Bylo tomu tak naštěstí i v tomto případě. Dům, ve kterém opravdu sídlí policie, se od seriálové předlohy téměř nezměnil. Jen vchodové dveře se vyměnily s prostředním oknem. Ani policisté z reálného 9. okrsku se nedivili, že se před jejich budovou fotím. Jsou asi zvyklí, i když předpokládám, že fandů Kojaka bude o poznání méně, než těch, co obsadili okolí Přátel.
Moje dušička si splnila další sen a mohli jsme jet dál směr letiště JFK. I přes sobotní pozdní odpoledne byla cesta na letiště zdlouhavá a měla trvat přes hodinu. Protože jsme si ještě trochu zajeli za stříbrným plátnem, řeku “East River” jsme přebrodili jižněji, než bylo původně v plánu naší navigace. Zato jsme si prohlédli krásné panorama Dolního Manhattanu a projeli se po dalším rekordním mostě z roku 1903. “Williamsburg Bridge” dlouhý přes dva kilometry, byl po dostavění taktéž největším visutým mostem na světě. Narozdíl od svého parťáka, nedalekého “Brooklyn Bridge”, tento most už v sobě obsahuje tratě metra. Jednu vlakovou soupravu jsme také při přejezdu okem zachytili.
Pokud jste seriálovými nadšenci, název Williamsburg vám možná připomene další seriál, konkrétně Dvě socky - “2 Broke Girls”. Bistro, ve kterém neskutečně dřou servírky Max a Caroline, jsme ale tentokrát nehledali. Soustředili jsme se spíše na trefení cesty kolem “Flushing Meadows” a “Corona Parku”, kde se každým rokem hraje tenisový Grand Slam US Open. Ještě o kousek dál na sever mají svůj svatostánek baseballisti New York Yenkees. My jsme však nezaháleli a najeli na I-678 alias Van Wyck Expy, která nás měla dovézt přímo až na parkoviště půjčovny v areálu JFK. Vzhledem k tomu, že jsme si ale v Alamu v Orlandu vzali levnější variantu půjčení auta, bylo třeba někde po cestě dotankovat.
Poslední tankování a sbohem, Sorrento!
Poslední možností byla čerpací stanice Gulf dvě a půl míle před koncem naší cesty. Dva stojany bez přístřešku, servis se třemi sloty pro automobily, malá kancelář a všude tak nějak nepořádek nebo se nám to jen zdálo. Než jsme stačili vystoupit z vozu a začali zkoumat, jak tady natankujeme, už u nás byl tmavší pán s turbanem na hlavě a jal se čile komunikovat. Během tankovací seance padaly klasické otázky, odkud že to jsme - z České republiky. Pán vypadal, že ví a zná. I hlavní město mu nebylo neznámé. Co ho ale poslalo do kolen, byla odpověď na jeho další otázku. Konkrétně ho zajímala cena pohonných hmot. Potom, co jsme vyslovili přibližný přepočet, šel do kolen se slovy, že by na takovém místě žít nechtěl. Ještě, že se nezajímal například o telekomunikace.
Natankováno jsme měli, rozbité okno jsme také pořád měli, teď šlo do tuhého, jestli s tímto stavem uspějeme a nebudou nám dělat problémy. Je třeba zmínit, že všechny půjčovny mají svá “vratná centra” na jednom místě, takže nemůžete svůj cíl minout. Všechno je pěkně značené a vlastně nikde nejsou žádné dlouhé fronty, vše jde jak na drátku. Ani my jsme nebyli výjimkou, a to jsme si vezli na předním sklu vcelku solidní tarantuli. Když jsme přišli na řadu, kápli jsme božskou, že nám prostě někdo za jízdy ohodil sklo solidním kamenem a doufali, že nevykrvácíme. K našemu velkému překvapení obsluhu zajímalo jediné, zda je zvířátko v zorném úhlu či nikoli. Jednohlasně jsme pravili, že v zorném úhlu řidiče není. Afroameričan basketbalového typu si tedy šel sednout do auta a sám se přesvědčil. Jeho zorný úhel byl trochu jiný, než ten náš, ale i on shledal, že je vše ok, poděkoval nám a že je tímto vše vyřízené. Záloha nám pak má přijít do několika dní zpět na účet.
Prozatimní výhru jsme takto brali a s velkým spadlým kamenem ze srdce jsme utíkali pryč. Prozradím, že podle Michalových slov nebylo zdaleka všemu konec, protože v půjčovně si ještě spletli typ automobilu a naúčtovali nám vyšší třídu, což se podařilo nakonec také vysvětlit a záloha, ze které zbylo 5 tisíc korun, nakonec přistála Michalovi na účet. Pár stovek nám ještě strhli za elektronické mýtné, doteď se toho sice nemůžeme dopočítat, ale oproti novému oknu bylo všechno na pohodu. Poučení pro tento případ je - nikdy se nevzdávejte a bojujte s úředním šimlem.
Cesta z letiště a první jízda metrem
Ještě jednou jsme se otočili, zamávali našemu spolehlivému autu a Kia Sorento zmizela někde, kdo ví kde. Ta rychlost, se kterou auta, byla odbavována byla až neskutečná. Skoro to vypadalo, že jdou ihned na skartaci do lisu. Nyní už jen po vlastních a městskou dopravou. Nemuseli jsme tápat dlouho, přímo před námi totiž byla zastávka letištního autonomního monorailu. Vagónky bez strojvedoucího křižovaly letiště a dovážely cestující buď na stanici metra “Howard Beach” nebo na centrální přestupní nádraží “Jamaica”, kde kromě těchto vláčků jezdily i velké vlaky a metro. Mířili jsme na druhé jmenované stanoviště, ale přijeli na to první. Byli jsme totiž příliš horliví a nastoupili do dřívějšího vlaku a buď přehlédli značení a nebo na tabuli svítilo špatně. Chybu spíše přičítám nám, kdy jsme ještě byli zarmouceni vrácením Sorenta.
Ne, že bychom se z jiné stanice metra nedostali do hotelu, ale cesta by trvala neúměrně dlouho oproti přímočařejší cestě z jamajské čtvrti. Na druhý pokus jsme se nemýlili a dorazili na centrální bod. Celou dobu jsme si pochvalovali, že je super, že je autonomní vláček bez mašinfíry zdarma. Špatně, pokud se chcete dostat ze spárů letiště, budete si muset koupit v automatu odpustek v ceně 5 dolarů. K tomu si připočtěte cenu lístku metra 2,75 dolaru a pak nadávejme na cenu jízdného v Praze. Co byl problém, že na daném místě ještě nebyly k mání elektronické turnikety, ve kterých se dá platit kartou nebo třeba Apple Pay. Automatů sice bylo několik desítek, lidí ale bylo pár stovek. Tudíž jsme si vystáli ještě velkou frontu a následně nás ještě čekalo “programování” obrovské mašiny na jízdné. Trochu deja vu z Washingtonu.
Lístky jsme nakonec ukořistili a turnikety nás pustily dále do víru newyorského metra. Nyní na nás mělo dýchnout retro a brutální špína. Kupodivu se tak nestalo, aspoň prozatím. Na stanicích bylo vidět, že už něco zažily, ale horor to určitě nebyl. Soupravy metra byly čisté a poloprázdné. Sem tam prošel někdo zpívající s hudebním nástrojem a navzdory zákazu průchodu mezi jednotlivými vozy se procházel jako by nic. Ani chvilku jsme ale netrpěli nějakým strachem o holý život nebo o naše věci. Větší respekt člověk měl ze zužujícího se nástupiště, které v jednom bodě mělo tak 3-3,5 metru. Oproti stanici v Letňanech trochu změna.
Celkově náš první výlet metrem byl příjemný a po necelé hodině cesty jsme vyšli na světlo. Tou dobou už bylo ale umělé, protože New York zahalila tma tmoucí. Do hotelu jsme měli urazit přesně jeden kilometr pěšky, ale s krásnou noční atmosférou velkoměsta to uteklo jako voda. Celkově nám cesta z letiště zabrala dvě hodiny a přesně ukázala to, že hotel na Manhattanu bude velkou výhodou.
Při vstupu do hotelu nás zaujala zpráva přilepená na potrubní poště, že jsou problémy s teplou vodou, ale na opravě se pracuje. Do toho vypověděl službu jeden z výtahů, takže než jsme se dostali do pokoje, uteklo dalších pár minut. Nicméně, pokoj byl krásně zařízený včetně malé, ale čisté koupelny. Za ty peníze a lokalitu, se tříhvězdičkový Roger Smith opravdu vyplatil a vřele ho můžeme doporučit.
Večerní procházka Manhattanem
Co s načatým večerem? Po společné rychlé večeři v nedalekém Panda Expressu bylo stále jen půl desáté. Vzhledem k tomu, že plány byly tak napjaté a já měl ještě nějaké osobní favority, které jsem chtěl navštívit, a kolegové z Prahy chtěli zprostředkovat dojmy z nového Apple Store, vyrazil jsem sám do víru velkoměsta. V kraťasech a krátkém tričku jsem byl během chvíle ulepený, protože i vzduch by se dal krájet. Pořád bylo přes 25 stupňů a okolní skleníkový efekt prosklených budov rovněž teplotě pár stupňů přidával.
Jako první jsem si blýskl nedaleký “Chrysler Building” a přes Park Avenue směřoval k hlavnímu nádraží alias “Grand Central Terminal”. Místo vybudované ve stylu Beaux-Arts v letech 1903-1913 je neskutečným dopravním uzlem. Svému názvu velikostí zcela odpovídá. Celkovým počtem 44 nástupišť a 67 kolejí ve dvou podzemních patrech je opravdovým unikátem. Neustále se rozvíjející doprava v New Yorku ale klade do budoucna větší nároky i na tento terminál a v plánu jsou další 4 nástupiště a 8 kolejí.
Samotný areál není pouze nádražím, ale také obchodním domem, restaurací a místem socializace. Denně zde projde takřka třičtvrtě milionu lidí, což se zdá až neskutečné. I při mé noční návštěvě se překrásná hala s velkou obří americkou vlajkou hemžila místními a hlavně turisty. Jakmile ale opustíte hlavní vestibul a jdete k nějakému staršímu nástupišti, vybafnou na vás ne příliš líbivé podhledy a s obložením některých míst si také nedělali Američané hlavu. Funkčnost zde vítězí nad estetikou. Více si o tomto místě řekneme v dalších kapitolách, protože nebude trvat dlouho a vyzkoušíme si odjezd metrem z tohoto bludiště na vlastní kůži.
Další mojí zastávkou měl být nově zrekonstruovaný Apple Store na Páté Avenue blízko vstupu do Central Parku. Aby to nebylo tak jednoduché, do cesty se mi postavily budovy jako katedrála Sv. Patrika, kterou prostě nešlo pořádně vyfotit celou, aniž by mi kousek utekl mimo hledáček panoramatu fotky a nebo mi do cesty vběhlo několik stovek lidí. Po cestě jsem sbíral ještě krásně osvícené neznámé budovy, fotil páru vycházející z podzemí a než jsem došel na místo snu každého jablíčkáře, ještě jsem si zvěčnil jednu z budov bývalého prezidenta Trumpa.
Před obchod Applu jsem dorazil kolem půl jedenácté a původně byl opařen z fronty, kterou udržovala zvláštní skupina lidí. Čekají na vstup, říkal jsem si. Je to ale divné, ostatní dovnitř chodí běžně. Nu což, za zeptání nic nedáš, řekl jsem si a namířil přímo k místnímu securiťákovi. Zeptal jsem se, jestli se na vstup stojí fronta, ale k mému překvapení to byla řada na něco úplně jiného. Nevím na co, o to jsem se v tu chvíli už ani nezajímal. Důležitá informace byla, že mohu beztrestně dovnitř.
Už od vchodu bylo jasné, že prodejna bude pojata luxusně. Samotná adresa asi nebyla pro stavbu zrovna levná a navíc je celá prodejna komplet zapuštěná do země, vyjma prosklené krychle na povrchu s logem Applu. Ač několik produktů této značky vlastním, musím říci, že místo je zajímavé, ale že by mě měla přesvědčit k nákupu zrovna tato honosná prodejna? Je pravda, že Apple chystá i mnohem brutálnější stavby, co se luxusu týká a své produkty považuje za prémiové, takže strategie je zde jasná.
Mně trvalo asi 10 minut, během kterých jsem nasál atmosféru a vyrazil zpět do hotelu, aby o mě parťáci neměli strach. Cestu zpět jsem si ale prodloužil o Sedmou Avenue, na které se nachází i slavné “Times Square”. Brutální světlo z reklam bylo vidět už na míli daleko a s tím, jak jsem se přibližoval, výrazně rostl počet lidí na chodníku. Do té doby jsem se pohyboval rychlostí blížící se atletické závodní chůzi. Ani ne tak kvůli bezpečnosti, jako kvůli tomu, abych toho co nejvíce obešel. Bát se ani nebylo třeba, Avenue byly osvícené a všude byl dostatek lidí. Streets byly už trochu horší, spíše temnější a občas zasmrděly kanály nebo se na zemi váleli bezdomovci. Na cestě k “reklamnímu náměstí” zase na chodnících byly podomní prodejci kabelek a všeho možného. Koncesi na prodej asi neměli, takže pokud by se objevil nějaký strážce zákona, který by neměl pochopení, byli připraveni svoje zboží buď rychle opustit ve stylu vietnamské tržnice v Holešovicích nebo stáhnout deku se sortimentem a pelášit s pytlem pryč, jako by se nechumelilo.
Vzhledem k obrovskému počtu lidí, kteří se potulovali kolem “Times Square”, odbočil jsem směrem k Páté Avenue a vynechal tak “Madison Square Garden”. Místo sportu a koncertům zaslíbené. On sem bude chtít i Michal, pomyslel jsem si. Už bych přišel po půlnoci, říkal jsem si. Asi by se tak opravdu stalo. Co na tom, že jsem si i na Páté Avenue zašel o patřičný kus dále, než jsem původně chtěl. On svítící mrakodrap “Empire State Building” bylo třeba vyfotit z větší blízkosti. Hranicí pro mé snažení byla 37. ulice, po které jsem se spořádaně vrátil na “Lexington Avenue” a po půl dvanácté večerní jsem konečně byl zpátky v hotelu.
Ostatní už vyspávali a připravovali se tak na další dlouhý den naší dovolené. Spánek byl zcela na místě, protože další dny nás čeká ještě hodně chůze a objevování krás Manhattanu. Buďte proto s námi a nenechte si utéci další kapitolu, protože putování New Yorkem teprve začíná.
Pokud se vám Tripovník a jeho příběhy líbí, můžete ho podpořit sdílením na Instagramu a Facebooku. Kromě Ameriky aktuálně cestujeme po České republice a v mezidobí povídání o Americe určitě vyjdou další kapitoly. Mějte se hezky a pokud byste měli nějaké zajímavé tipy na výlet, určitě se s námi o ně můžete podělit na sociálních sítích nebo přes kontaktní formulář.
Zveřejněno: 08.07.21 v 08:00