Tripovník - Cestování z vlastního pohledu

Ve Washingtonu jsem strávili pár krásných slunných dnů a i poslední ráno, které nás zastihlo v hlavním městě USA, nebylo výjimkou. Ani snídaňový rituál se příliš nezměnil, i když něco zajímavého se přeci jen událo. Bylo zajímavé, že jsme si do té doby na snídani tohoto nápisu nevšimli, ale někteří hosté zdá se využívali pěkného počasí a na snídani chodili bosí nebo v žabkách a bez trička. Tištěný nápis na papíru nalepeném na skle dveří na terasu však prosil ubytované, aby plážový styl nepraktikovali. 

Kolem desáté hodiny jsme se pomalu loučili se svým pěkným apartmánem, který kandidoval na doposavad nejpříjemnější ubytování ve Státech. Jediná vada na kráse byla, že se hotel nacházel v rámci sjezdu z rušné dálnice. Když ale okolní ruch nemáte šanci slyšet a přežijete občasné přebíhání přivaděče, jedná se o strategickou a přijatelně levnou variantu ubytování. 

Tímto dnem nám také skončily americké snídaně v ceně ubytování. Další místo, kde složíme své hlavy, bude vyloženě soukromého typu. Očekával nás na dvě noci pronajatý rodinný domek na periférii Filadelfie. Na obrázcích vše vypadalo skvěle, s dobrým hodnocením a navíc bylo vše podpořené nízkou cenou. Teď bylo zapotřebí se k nemovitosti dostat.

Obrázek: Poslední rozloučení s hotelem ve Washingtonu

Najeli jsme proto opět na dálnici I-95/495 a kdo by si myslel, že se přes Baltimore dovezeme přímo do Filadelfie, ten by se opět spletl. Aby naše cesta byla zajímavější, odhlasovali jsme si odbočku přes stát Delaware. Na východní části obchvatu Washingtonu jsme odbočili na US-50 a směřovali na nenápadný poloostrov, kterým Delaware je. Před námi se tak zjevil nový úkol, a to překonat “Chesapeake Bay Bridge”. Než jsme ale dorazili k 7 km dlouhému “dvojmostí”, bylo potřeba se posílit. Zde nás trochu zradila navigace, a i když jsme krásně trefili zvláštní “Whitehall Road”, netušili jsme, že těsně za McDonald’s, který jsme navštívili, se tyčí v křoví i konkurenční, námi oblíbený, Wendy’s. Když se podívám na mapu, nešlo druhý restaurant přehlédnout. Podle Googlu má však o trochu lepší, i když stále průměrné, hodnocení námi zvolená restaurace.

Obrázek: Takovýchto nákladů jsme na cestách pár potkali, na obchvatu Washingtonu ale byla největší koncentrace

Zajímavější je ale stavba, kterou jsme měli překročit chvíli po konzumaci prefabrikovaného hamburgeru. Monstrózní dílo rozdělené na dva separátní mosty, kdy první byl postaven v roce 1952 a druhý byl dokončen roku 1973, nás doslova uchvátilo. Světlá výška mostu je krásných 57 metrů a aby pod mostem mohly proplouvat obří námořní lodě, bylo potřeba po silnici vystoupat hodně výškových metrů. Když jsme viděli, že od vzduchoprázdna nás dělí jen klasické betonové bloky, které u nás můžete vidět například uprostřed dálnic na místech, kde by se jinak dalo otáčet, v nás vzbuzovalo pocit, že pár lidí si už pod mostem nechtěně muselo zaplavat. V Americe o takovéto pády, třeba z mimoúrovňových křižovatek, není nouze. V rámci naší “Tour de Toll” jsme rovněž i zde byli zřejmě vyfoceni a blíže nespecifikovaná částka nám byla připsána na náš otevřený účet. Nevědomost ale zatím byla sladká.

Takže jsme mohli s úsměvem na rtech dále projíždět zelenou krajinou Delaware, druhým nejmenším státem USA. I tato část Ameriky má zajímavou minulost. Evropští seveřané si zde založili Nové Švédsko, aby pak území bylo součástí Nového Nizozemí a posléze skončilo, jak jinak, v rukou Britů. V roce 1776 se území, jímž jsme právě projížděli, stalo jedním ze 13 zakládajících členů USA. Delaware je navíc velmi vstřícný, co se daňové administrativy týká a je zde registrována více než polovina amerických veřejně obchodovaných společností. Kdybychom si zde něco kupovali, určitě bychom se dříve dopočítali výsledku. Není zde totiž uplatňována prodejní daň, něco jako naše DPH. V jiných státech ale můžete narazit třeba i na speciální daň a vyhlášky jednotlivých měst vám udělají v cenách takový guláš, že počítat dopředu nákup nedává smysl a je lepší se nechat překvapit u pokladny.

Obrázek: Chesapeake Bay Bridge aneb výlet do vzduchoprázdna. Kdo se chvíli kochá, může si lehce zaplavat...

Vědět tohle dopředu, nakoupíme alespoň ve Wilmingtonu, nejlidnatějším městu Delaware, nějaké zásoby. My jsme však městem, opět po dálnici I-95, profrčeli rychleji, než byste řekli Švédsko. Proč opět zmiňuji tento severský stát? Stačí se podívat na městskou vlajku a ihned pochopíte. Moc rozdílů v obou zástavách totiž nenaleznete. Když jsme přejížděli přes tamní údolí “Happy Valley”, začínal jsem pociťovat také čím dál tím větší štěstí. Již brzy jsme totiž měli spatřit panorama mrakodrapů Filadelfie.

Navigace nás totiž zatím nevezla do pronajatého domečku na kraji města, ale přímo na parkoviště  u svatostánku nazvaného “Citizens Bank Park” - baseballovému stadionu, kde jsou doma Philadelphia Phillies. Před příjezdem na místo jsme však ještě proklouzli kolem letiště a hlavně zpoza železného mostu sledovali velké námořní lodě zakotvené v “Philadelphia Navy Yard”. Lodě napravo, velká zeleň nalevo. Ano, sportovní areál, do kterého míříme, je orientován u klidové zóny, kam si případně fandové po prohraném zápasu mohou zajít se vydýchat. Netýká se to však pouze baseballových fandů, své stadiony zde mají také američtí fotbalisté a hokejisté se dělí o halu s basketbalisty a hráči lakrosu. Prostě vše, co potřebuje mít americký sportovní fanda, je zde uceleně na jednom místě.

Obrázek: Philadelphia Navy Yard nabízí pohled na množství ukotvených námořních plavidel

Po sjezdu z dálnice jsme se dostali ihned do spárů nekonečných parkovišť, která obklopují tři velké sportovní stánky. I přes velmi široké silnice, to zde musí být neskutečná tlačenice, když je plný dům na baseballu nebo fotbalu. Kapacity stadionů nejsou vůbec malé. Na šišku, o kterou se pere banda “opancéřovaných” svalovců, se může podívat až 70 tisíc lidí. Baseball si pak vychutná přes 43 tisíc návštěvníků a hokej “pouhých” 20 tisíc. Den před zápasem však nikde nebyla ani noha a my si mohli na parkovišti kroužit obrazce, jaké jsme chtěli.

Během chvíle jsme si vybrali nejlepší místo k zaparkování a já vystupoval snad ještě za jízdy. Před úprkem ke stadionu a místnímu fanshopu jsem ale ještě chvíli vychutnával krásný výhled na panorama města. Zatímco zbytek posádky automobilu zůstal na parkovišti a hleděl na mrakodrapy, já jak smyslu zbavený upaloval do ráje fandů Phillies. Jako Alenka v říši divů jsem se pak cítil úplně sám mezi všemi těmi dresy, míčky, kartičkami, plyšáky, košilemi, tričkami a kdo ví čím vším ještě. Překvapen, že jsem v obchodu jen já a tři zaměstnanci, mě šokovala tak, že jsem skoro zapomněl, co všechno jsem si vlastně chtěl koupit.

Obrázek: Svatostánek basebalistů Philadelphia Phillies, který v další kapitole navštívíme

Prvním, co potřebujete, je určitě dres. Jenže jaký? Měl jsem plno tipů na hráče, jejichž číslo a jmenovku budu nosit. Ideálně bych si na sebe navlékl celou sestavu vítězného týmu Světové série z roku 2008. Nakonec jsem zvolil hráče, kterého již bohužel nemůžeme vidět ve světlech reflektorů ani jinak. Tragicky zahynuvší výborný nadhazovač Roy Halladay, to bylo jméno, které jsem paní za pultem nahlásil. K mému velkému překvapení se mě otázala, jaké číslo tato legenda vlastně nosila. Zase to není tak dávno, co tento sportovec dělal radost všem místním příznivcům. Bylo to pouhých 6 let, kdy naposled v roce 2013 slezl z nadhazovačského kopce. Nevadí, nahlásil jsem sebevědomě číslo 34 a jelikož nebyl k dispozici žádný připravený dres, musel jsem zaplatit zálohu 100 dolarů, aby dámy mohli  dres na místě připravit. Jaký to rozdíl oproti dodacím lhůtám personalizovaných dresů v Česku. Zde si počkáte klidně měsíc.

Zatímco se mi připravoval dres, procházel jsem se po obchodu a zkoumal, čím dalším se vybavím. Samozřejmě jsem občas dostal doporučení, že tyhle “pins” jsou must have. Ano, odznáčky v akci 3 za cenu 2 jsem si ujít nenechal. K mému velkému překvapení však koncem sezóny už nebyly k mání baseballové rukavice. Možná dobře, protože ani nechci domyslet, kolik bych nakonec z dolarového účtu upustil peněz. Zakoupil jsem novou čepici, míček nebo ponožky s maskotem, kterých doteď lituji, že jsem nepořídil více. Během mé nákupní horečky mě opět zastavil zaměstnanec a otázal se, jestli jdu zítra na zápas. Samozřejmě, že ano! I když už bylo jasné, že se nebude hrát o postup do play-off, byl jsem nadšen, že se konečně na utkání dostanu osobně. Má radost byla odměněna kalendářem zápasů, do kterého mi pán vepsal nejlepší místo na vstup a také časy, kdy se brány stadionu otevřou.

Obrázek: Oběd v rodinném podniku Penrose Dinner. Posuďte sami, kdo měl nejlepší pokrm...

Suma sumárum, první návštěva Phillies fanshopu, trvající půl hodinu, mě stála asi 180 dolarů. Ještě teplý dres jsem rozestlal na kufry v autě a jelikož byly dvě hodiny odpoledne, byl čas i na něco teplého do žaludku. Narychlo jsme na Googlu vybrali ze seznamu restaurací dobře hodnocený rodinný podnik jménem "Penrose Dinner". Během pěti minut jsme seděli v boxu, jak ho známe z amerických filmů a postarší servírka už byla v permanenci, co si to dnes dáme. Vzhledem k tomu, že jsem byl obeznámen s místní specialitou, kterou zpočátku 30. let vymysleli bratři Pat a Harry Olivieri, objednal jsem si cheesesteak. V podstatě se jedná o bagetu s velkou porcí hovězího masa, sýru a dále podle chuti, co každý podnik nabídne za variace. Tímto výběrem jsem vlastně nemohl udělat chybu, na rozdíl od mých spolubojovníků na cestách. Ti experimentovali a zvláště Dominka dostala na stůl velmi zajímavou variaci kuřecích kroket s kaší. Já byl s jídlem navýsost spokojen, možná jen ty hranolky navíc nemusely být tolik mastné, ale to je americký způsob úpravy. Dokonce jsem přežil i Heineken v lahvi. Paradoxně jsem si na svůj první lok tohoto nápoje počkal až na dalekou cestu za oceán. Všudypřítomný americký Budweiser by do mě totiž nenalili ani násilím.

Obrázek: Cestou do ubytování jsme projížděli industriální částí Philly

Po příjemné hodince strávené v restauraci nás čekala hodinka strávená v kolonách kolem Philly. Během ní jsme si ale mohli prohlédnout nejen obří mrakodrapy starší čí novější, ale také industriální část města. Jakožto člověka, který měl dlouhá léta v zaměstnání kantýnu obsluhovanou “chemičkou” Aramark, jsem si nemohl nepovšimnout velkolepého sídla této společnosti, která rovněž sídlí v historickém městě Filadelfia. Z obchvatu jsme zahlédli i “Philadelphia Museum of Art“ - muzeum umění, ke kterému se po schodech tak často vydával Rocky Balboa. Podél řeky, jejíž jméno nevyslovím, ani z hlavy nejsem schopen napsat - “Schuylkill River” - jsme upalovali směrem k našemu ubytování. 

Čím více jsme se blížili do čtvrti Olney, tím více jsme začali být lehce nervózní. Zopakuji, že se jednalo o levné ubytování. Z auta se zdálo, že moc bílých obyvatel v okolí žít nebude. Přitom je čtvrť označována za klidnou rezidenční čtvrť. Tou dobou jsme informací nevládli a nepořádek v bočních ulicích a divná individua toulající se po chodnících vyloženě nadšení nebudily. Nicméně, snaha zlehčovat situaci samozřejmě byla a upřímně jsem problém v umístění neměl. Aspoň to bylo dobrodružné. Vždyť ubytování máme těsně vedle kostela, tady se nemůže nic špatného stát. Tento pocit se mi vytratil ve chvíli, kdy jsem měl vystoupit z auta a otevřít vrata na pozemek, abychom zaparkovali své auto. Jenže, který z dvojdomku to je? Adresa byla nečitelná, ale podle obrázku a kódového zámku u dveří, ve kterém se asi skrýval klíč, jsme tipli pravou polovinu.

Obrázek: Pronájem dřevěného domku na předměstí Philly bylo nakonec dobrou volbou. Všude čisto, v okolí klid.

Čekal jsem, že odněkud přiletí kulka za vstup na cizí pozemek, ale kde nic, tu nic. Při akci plot mě ale pozorovalo hned několik očí z okolí. Zřejmě věděli, že jsme další turisté a chtěli si vychutnat ten pocit “týrání” vystrašených návštěvníků. Z Bookingu zaslaný kód byl funkční a my se dostali do hezké dřevostavby. V dolní části už asi někdo bydlel, my ale měli ubytování v horních dvou patrech. Výhoda a zároveň drobná nevýhoda, když taháte velké kufry. Úzké strmé schodiště bylo velkou logistickou výzvou. Odměnou ale byl krásný obývací pokoj, všude čisto, i v koupelně a kuchyni. Prostorné ložnice o patro výše a opět po nějaké době pořádné postele. Z noční můry se tak rychle stal takový malý ráj. Navíc satelitní televize poskytovala množství zábavy a první, co jsme naladili, byl legendární seriál M.A.S.H.

Jestli si myslíte, že jsme se zabarikádovali přes noc v domě a nevytáhli paty, nebylo tomu tak. Hlad byla silná motivace, a tak jsem si mohl vyzkoušet cestu večerní Philly a vzhledem k tomu, že další den jsem měl v plánu pojídat další cheesesteaky, tak jsem byl přemluven na další návštěvu asijské kuchyně. Vybrána byla krásná čistá Vietnamská restaurace, ve které jsme do sebe naprali více zeleniny, než za celou cestu po Americe dohromady. Před sebou jsem měl půl litru vroucí vody s nudlemi a všemožnými druhy zeleniny. Snaha dojíst pokrm byla, ale tohle se prakticky nedalo sníst. 

Každopádně, večeře byla příjemnou tečkou dalšího z přejezdových dnů. Bylo zapotřebí se pořádně vyspat, protože další den v podání 14. kapitoly bude nabitý zážitky. Čeká nás oprava skla, rychlý průjezd centrem včetně nejdůležitější památky a dlouhý baseballový zápas. Buďte proto Tripovníku věrni, je na co se těšit!