Tripovník - Cestování z vlastního pohledu

Náš desátý den na půdě Spojených států začal jako obvykle. Po vydatné snídani jsme se opět vydali objevovat Ameriku. Oproti předešlému dni jsme ale byli v plné sestavě. Náš marod nechtěl přijít o krásy hlavního města, což se dalo pochopit. Rušnou “S Van Dorn Street” jsme ale tentokrát nepřekonávali bez brnění, ale vzali jsme si na pomoc naši “obrněnou” Kiu a k nedalekému metru dojeli bezpečně na čtyřech kolech. U stanice nás lehce postrašila místní obdoba P+R, kdy jsme zkoumali, zda a kde se něco platí. Stejným pracovníkem, jako včera, jsme však byli uklidněni, že parkování je přes den zdarma a platí se pouze přes noc.

V metru jsme si ale s Michalem zamachrovali nad funkčností automatů na jízdné. Poučeni z předchozího dne jsme každý obsadili jeden stroj a mačkali a mačkali. Vzhledem k tomu, že mi na kartě zbylo něco málo z minulého dne, zkoušel jsem si dopočítat kredit na den dnešní. Předpoklad byl, že výchozí i konečné stanice budou stejné. Prozradím, že v závěru dne mi na kartě svítila čistá nula, dopočítal jsem se tedy dobře a město jsem na rozdíl od včerejšího dne nedotoval. Díky Capital Bikeshare jsem měl “předplaceno” na delší dobu dopředu.

Dále jsme už pokračovali po známé trase, kdy jsme ve stanici u Pentagonu přestoupili na rychlejší žlutou linku a dojeli opět až pod park “National Mall”. Během přestupu jsme měli možnost zasalutovat hned několika vysokým šaržím, které místo osobního odvozu taktéž preferovali městskou hromadnou dopravu - zajímavé. Pokud chcete v hlavním městě koukat na vojáčky, tato stanice je nejlepší volbou. Nicméně, byl bych raději opatrný, protože koukat na vojáčky a koukat na vláčky je trochu rozdíl a na všudypřítomných kamerách byste mohli být vyhodnoceni jako přinejmenším vlezlí podezřelí cizinci.

Obrázek: Zátiší s pávím koláčem byl jeden z mnoha obrazů, který jsme v muzeu shlédli

Když už jsme ale opět vykoukli z tunelů na světlo, byla otázka, kam se dále vydat. Včera jsme si s Michalem prošli muzeum letectví, dnes nás plánovaně čekalo muzeum umění - “National Gallery of Art”. Srdce zde zaplesalo hlavně dívčí části naší výpravy. Považuji se taktéž za kulturního člověka, i když rozsáhlé galerie mě často ubíjí a jde na mě velká únava. Možná je to i vzduchem, který se v těchto galeriích nachází, proto se uvnitř nerad zdržuji déle, než je třeba. Ještě jsem měl v živé paměti návštěvu Louvru z roku 2010, kdy jsme s kamarády proletěli všechny expozice, takřka doběhli k Mona Lise a zase běželi zpátky. Asi kulturní barbarství, ale když máte 2 dny na Paříž a chcete toho stihnout co nejvíce, nebylo zbytí. Zde však rychlý proces nehrozil.

Objekt galerie je doslova obrovský a naleznete zde opravdu všechny možné známé umělce, a není tak divu, že z toho všeho resultoval návštěvní čas 3,5 hodiny. Nemusím dodávat, že kolem druhé hodiny jsem byl už prakticky mrtvý a chvíli jsem využil kochání se pompézní vstupní halou, kde jsem čekal na zbytek. Vzhledem k blížícímu se vrcholu naší cesty, kde hrál prim i zápas mých oblíbených baseballistů, jsem měl trochu starosti, jestli na mě také něco neleze. Proto jsem se nechtěl pouštět do žádných větších akcí. Rozbor umělců a děl je skoro na samostatný speciál, takže nyní do detailů raději zabředávat moc nebudu. Doplním jen fakt, že pokud prošmejdíte všechna křídla “staré budovy”, tak přes ulici nebo futuristickým tunelem můžete projít do vedlejší novější budovy, kde naleznete modernu. “National Gallery of Art - East Building” jsme samozřejmě neminuli ani my.

Obrázek: V jednom křídle muzea se nacházela i krásná výstava starobylého nábytku

Budova jako taková je opravdu architektonicky velmi zajímavá a působí velmi prostorně. Přijde vám, že se sem vlastně nevejde vůbec nic. Opak je ale pravdou… Nakonec se můžete i “ztratit” v tom, co jste ještě vynechali za expozice nebo se točit neustále dokola. Za zmínku stojí také tamní bufet, ve kterém si můžete dát sendvič, salát nebo něco sladkého. Cenovky jsou ale, i vzhledem k výhledu na park “National Mall”, trochu přifouknuté. Za sebe ale mohu říct, že sendvič, ač malinkatý, byl dobrý.

Potom, co jsme doplnili energii, jsme chtěli prolétnout trochu moderního umění. Jak jsem se nezmiňoval o klasikách ve vedlejší budově, tady aspoň zmíním některé bizární výjevy. Jako top bizár bych označil “Condensation Wall” od Hanse Haackeho. Orosený kousek skla, na které nesmíte sahat, vám stojí v cestě hned po východu z bufetu. Jeho smyslu jsme ale nějak neporozuměli. Druhým velmi alternativním dílem bylo cosi, co připomínalo poblitou stěnu (v lepší variantě), na kterou někdo plácl průhlednou čtvercovou skleněnou desku a aby na sebe upozornil, doplnil dílo blikajícími výstražnými světly. Abych nebyl tolik negativní, tak nutno říci, že se našla i díla, která se mi zalíbila. Například dílo Jaspera Johnsona - “Field Paiting”. Milovníkům Disneyovek se bude líbit i obraz s Kačerem Donaldem a Mickey Mousem.

Závěrem bych uvedl, že prudérní Americe vadí, když někomu na veřejnosti omylem vypadne ňadro. S nadsázkou lze říci, že v galeriích to nevadí vůbec a téměr na každém rohu jsme narazili na obrazy či busty s ženskými obnaženými ňadry. Touto zcela nevhodnou poznámkou bych zakončil naši tří a půl hodinovou cestu uměním. Co teď?

Blížila se čtvrtá hodina odpoledne a sluníčko stále hřálo jako o závod. Michal dokázal přemluvit přítelkyni na zapůjčení kol, aby si stihli objet místa, která jsme projeli včera. Já se ale necítil nejlépe a raději jsem se od zbytku odpojil a pěšky jsem se šel podívat blíže ke Kapitolu s tím, že se pak v klidu projdu parkem a zamířím pomalu do hotelu. 

Obrázek: Východní budova muzea umění byla zaměřena na modernu, někdy hodně bizární. Vlevo již zmíněná Condensation Wall. Co je vpravo, to nechám na každém z vás...

Namířil jsem si to rovnou kolem vyprahlého jezírka, které bylo zřejmě čištěno a rozhodně zrovna nevonělo. Prošel jsem pod sochou generála Granta a směřoval blíže budově Kongresu. Už tehdy panovala zpřísněná opatření a nedalo se tak vystoupat po schodech nahoru. Jestli je to standard nebo jsem měl opět kliku na rekonstrukci, kterou evokovalo všudypřítomné lešení, toť otázka. Každopádně, po nedávných nepokojích je otázka, kolik prostoru dostanou turisté nyní. Já si však výhled užíval až do doby, dokud mi někdo nezaklepal na rameno.

Jakýsi pán ve středních letech se mnou zabředl do hovoru a jestli si se mnou může natočit rozhovor? Co to sakra? Skrytá kamera? Proč zrovna já? Pro úplnost ještě uvedu, že jsem na své hlavě hrdě nosil čepici s “S” - symbolem hokejové Sparty Praha. Možná jsem si měl přeci jen vzít tu se znakem “P”, již nosí všem notoricky známí hráči “Philadelphia Phillies”. Jestli by změna písmenka pomohla, kdo ví. Možná by lidé nebyli tak přátelští, ale zase by se mnou nechtěli dělat rozhovory. 

Obrázek: Druhý den jsme se opět vydali směrem ke Kapitolu

Tak nechal jsem se do toho navrtat, už je pozdě jen tak odejít, říkal jsem si. Pán na mě začal mluvit a hned s první otázkou zásadně pohořel. Očekával jsem nějaké otázky typu, odkud jsi, jak se Ti tu líbí, a tak dále. Místo toho se mě osoba držící mobilní telefon neustále ptala na to, co si myslím o jakémsi pánovi, kterého jsem ani neznal. Snažil jsem se tedy naznačit, že nechápu, co po mě pán chce, že nikoho takového neznám. Přišel jsem si jako úplný, však víte… Nemusím dlouze vypisovat, že rozhovor na kameru neměl dlouhého trvání. Když jsem se off-record zeptal, na co se mě vlastně celou dobu Američan ptá, s pobavením jsem zjistil, že otázky mířily na jakéhosi trenéra amerického fotbalu z Alabamy. Jestli si mě pán spletl kvůli čepici Sparty, kdo ví. Alabama má totiž ve svém logu pro změnu písmenko “A”, tedy obrazec ne příliš zaměnitelný s “S”.

Obrázek: Krásný výhled od Kapitolu na monument prezidenta Washingtona včetně optického klamu nalétavajícího letadla

Když jsme si omyl více méně vysvětlili, prohodil jsem, že nejsem příliš fanouškem amerického fotbalu, natož pak Alabamy. Ještě jsem si dovolil říct, že radši evropský fotbal neboli “soccer”, a že jsem mile překvapen, že se v Americe tak rozvíjí. Tady jsem si neuvážlivě měl opět přehrát Top Gear v Alabamě, protože to nemuselo vůbec dopadnout dobře. Vzhledem k tomu, že píši tuto kapitolu, vše dopadlo v klidu a pán jen prohodil, že nesnáší evropský fotbal a zhnuseně odešel. Nu což, snaha byla. 

Kochání bylo pro dnešek dost, teď raději nenápadně zmizet do tunelu. Cestou do metra jsem ještě v parku uviděl a hlavně uslyšel klasický americký zmrzlinářský vůz, jehož projev byl slyšet na míle daleko a po čase se i dosti zajídal. Jednalo se o něco podobného jako byla infantilní píseň v zábavním parku v Orlandu. Svůj pochod hlavním městem jsem zakončil blízko muzea amerických indiánů a následně zmizel v útrobách metra. Protože jsem nedisponoval klíčky od auta, čekala mě u hotelu ještě kovbojka s přebíháním “S Van Dorn Street” a i tentokrát jsem vše zvládl bez ztráty života. Je až s podivem, že mi již zmiňovaná hra “Crossy Road” nikdy příliš nešla, není ale nad realitu. 

Obrázek: Vlevo moderní spalovna, vpravo pak muzeum amerických indiánů. Najděte deset rozdílů...

Během čekání na kumpány na kolech jsem se zanořil do zkoumání dalších destinací, konkrétně Filadelfie a New Yorku. Zároveň jsem si u kamarádů objednal další chutnou večeři z našeho oblíbeného řetězce Wendy’s. Než dorazila, ještě jsme s Michalem konzultovali na dálku možnost nakoupit sadu na opravu skla. Představa, že nám za pár dolarů pavouk zmizí, byla pro oba komická, ale proč našeho pavoučka zkusit nepodráždit, že. Když “tekuté sklo” alespoň trochu pomůže, bude to jedině dobře a třeba na nás v půjčovně na konci nebudou tolik zlí. 

Zbytek večera pak pro mě byl opět ve znamení baseballu. Člověk si toho musel užít, když většina zápasů se v našem časovém pásmu hraje až po půlnoci. Další den už se však svému snu o návštěvě baseballového stadionu přiblížím, ale o tom zase příště.